Střípkovitě

Je to všechno rychlé nějak, je toho moc. Tak třeba po dnešním dopoledni mám v nohách osm kilometrů Běhu pro Afriku. Trošku se mi to vymklo z rukou, nebo spíš z nohou, plánovala jsem tak čtyři, pět… jenomže když ono se pod nepálivým sluníčkem po hradbách Vyšehradu běželo příjemně. To je ta výhoda školy, že děláte každou chvilku něco jiného – nejdřív učíte, potom běžíte. Ještě aby se zítra příjemně alespoň chodilo.

Mám v hlavě odpovědi na první otázky těm, co je ještě neznám.  Co je na vás nejzajímavějšího? – Jezdím voltiž. Jako tým jsme vyhráli mistrovství. – Republiky? – Ne, světa! / Dělám spoustu věcí, právě jsem začal obchodovat s kytarami. Prostě takový malý business, děláme to s dědou. – A kdo je šéf? – To je ještě není jasný. / Nedávno jsem plaval s delfíny. Překvapivě vůbec nesmrděli. … A tak dál.

Mám na FB zprávu od kamarádky, která se vyděsila, když paní učitelka čerstvého prvňáčka psala, že je třeba objedy objednávat včas. Klid, psala jsem zpátky, třeba bude nejlepší z nejlepších a jen prostě myslí už na slova, co přijdou. Stěžuj si až časem, dodala jsem. Na to se vyděsila druhá kamarádka, že jí paní učitelka ještě nenapsala nic. „Tak si stěžuj taky“ :) – já prostě umím bližním výborně poradit.

Mám rozečtené drsné, výborně napsané, povídky jižanky Flannery O’Connor. Dlouhé (nenudné ale) líčení situace, vy víte, že se stane něco … něco špatného. A ono se stane něco jiného, něco ještě hrůznějšího.