Půjčovala si tuhle ode
mne kolegyně knížku „Jako zabít ptáčka“, chtěla, aby si ji přečetla dcera. Že
ale neví, jestli to vyjde, protože slečna začala maminkou doporučené knížky
odmítat. A ptala se mě jiná kamarádka, jak má „přitáhnout“ synka ke čtení. Jako
bych já na to byla nějaký expert. Jako by byla odpověď, všeobecně účinná rada.
I když se tím možná v blízkých
měsících budu profesně zabývat víc než dost, žádný obecný návod neznám. Není.
(A navíc jsem velký alergik na větu „děti nečtou“, to už jsem tu myslím psala
nejednou, největší alergik jakého znám.)
Prý je vše na rodině,
jestli se doma čte, jestli mají děti knihy po ruce a vidí, že sednout si s knížkou
je normální. A povinná četba je prý k ničemu. Mám dobře v paměti naši
obrovskou knihovnu doma a svoji sestru, kterou ke čtení přivedli češtináři na
průmyslovce (naše maminka si prý oddechla, ségřino nečtení ji prý
trápilo, ale mně připadá skvělé, že to tehdy neřešila nahlas, dozvěděly jsme se
to až po letech – číst by tím sestru nejspíš nepřiměla).
Znám vyprávění z jiné
rodiny, knihovnu tam měli možná ještě větší, tatínek spisovatel, maminka
novinářka, dcera nečtenářka. Tedy vlastně čtenářka, ale tajná. Rodiče otrávení
až nešťastní. Dokud puberťačku nenachytali, jak čte pod peřinou… Kafku! Přeci
před rodiči nepřizná, že by mohla být stejnou intelektuálkou jako oni!
Mám kolegyni, která
dokáže mnohé studenty ke čtení strhnout svým zápalem, přitom „trpí“
intelektuálním snobismem, který já osobně nenávidím a řekla bych, že na
studenty nemůže zabrat (myslím tím pohrdáním vším, co není dostatečně vysokou
kulturou). Očividně často může. Ona shazuje či se téměř vysmívá různým blbostem,
které čtou, a svým charismatickým vystupováním je nadchne pro knížky
hodnotnější (ne všechny samozřejmě, ale velké procento ano).
Já vím, skáču. Ale u mě
to zatím takové skoky, přelétavé přemýšlení o čtení u dětí (teď nemluvím o
puberťácích) jsou. Jedním z nejinspirativnějších lidí je pro mne Miloš
Šlapal, učitel ze základky v Kopřivnici. Pracuje s dětmi, které
opravdu mnohdy doma na knihu nenarazí, rodiče číst neviděly, do knihovny
nevkročily. Dělá s nimi třeba dílny čtení, kdy po nich chce, aby si do
hodin nosily beletristické knihy a nějakých třicet minut si každý souvisle četly.
Vybírají si je samy. Pravidla jsou relativně přísná, na záchod se chodí předem,
aby nikdo nikoho nerušil. Přimět děti, aby knihu otevřely a přejížděly očima po
řádcích, může být sice těžké, ještě to ale nemusí nic znamenat. Podstatné je,
jak s nimi o nich mluvit. „O čem ta kniha je?“ (když nechceme jen převyprávět
děj) nebo „Proč se ti líbila?“, to mohou být sakra zapeklité otázky i pro
dospělého. Miloš po dětech chce, aby vysvětlily, s kým by se chtěly v knížce
kamarádit a proč, co by postavám poradily, jak by samy řešily jejich problémy v čem
je jejich knížka jiná než ostatní…Jiné jsou i zápisy o knížkách – děti píší
postavám dopisy a tak podobně.
Jenže. U menších dětí
je to stejně nějaké snadnější. Jak u těch starších? Jsem dost přesvědčena, že
škola by měla udělat obojí – nechat je číst (téměř vše), co je zajímá, a dát
jim možnost o tom mluvit a zároveň jim ukazovat i krásu náročnější, složitější
literatury (třeba proto, že i situace, pocity, problémy jsou v životě náročnější
a složitější a jen taková literatura nás nejspíš může změnit). Někdo tuhle
napsal, že Nerudu můžeme pochopit a užít si až ve čtyřiceti. No jo, jak mám ale
vědět, že se k němu mám ve čtyřiceti vrátit, když nekonečné seznamy jsou
taky špatně a instrukce „Prosím vás, teď si to poznamenejte a před padesátkou
si to někde půjčte“ asi také není zrovna ideální.
Konec stejný jako
začátek – recept není, jen různé pokusy. A i úvahy a různé příklady jsou na
dlouhé články. Jsem na sebe zvědavá a dám třeba zase někdy vědět.
A obrázek úplně
neilustrační. Jen aby tu nějaký byl :):
Žádné komentáře:
Okomentovat