Kladivo z mobilu, kolo do nebe ...

Centrum současného umění DOX slavilo dneska pět let existence. Tak dlouho jsem si říkala, že tam musím někdy zajít, až jsem tam dnes byla poprvé. Dorazili jsme hned už ve dvě a nezůstali na koncerty, i tak ale viděli, zažili. Třeba Michala Cimalu, který s vervou měnil mobily na kladiva a rozdával je návštěvníkům (ne, nedávali mu své mobily ke zpracování…i když někdy by možná člověk zauvažoval). K večeru už v akci k vidění určitě nebyl, docházely telefony i násady.

Cimala se prý nechal inspirovat skutečností, že mobil má podobný tvar jako pěstní klín a člověk ho tak drží. To by určitě zasloužilo nějakou podrobnou antropologickou studii! Nebo alespoň diplomku.

O kus dál zval Lukáš Houdek na workshop s názvem „Fotografie místo jazyka“ o tom, na co běžná řeč nestačí a co se dá vyjádřit fotkou. Šli jsme si přisednout vlastně tak nějak náhodou. Silný úvod, ale lidé asi čekali něco zábavnějšího - Houdek vyprávěl o strašně osobních tématech, o kterých dokázal mluvit s rodiči právě až potom, co se s nimi nějak vypořádal na fotkách. Představa byla, že účastníci si také zkusí nafotit nějaké své strachy, tajné pocity a radosti. Na to ale musí být člověk asi připravenější. Moje tajná obava byla, že se mu všichni rozprchnou, fotit jsem to ale nešla. Vypadal vyrovnaně a určitě se s tím případně nějak na fotkách vyrovná.

Cestou domů jsme se na nábřeží (kousek od Strossmayerova náměstí) zastavili u kola, co už tady nějaký ten týden jede do nebe. Dílo Kryštofa Kintery, památník Janu Bouchalovi. Člověku, který hrozně moc propagoval městskou cyklistiku, vymýšlel a „napovídal“ úřadům, co a jak by šlo změnit, vylepšit. Před sedmi lety ho tady na tom místě ho zabilo auto. Tedy, vypadá to tu už trochu jinak – pro cyklisty bezpečněji.
 

 

Těžké k tomu cokoli říkat. Snad jen, že často je všechno tak nějak (občas i prazvláštně) propojené. V DOXu bylo několik aktivit zaměřených právě na život ve městě, na veřejný prostor. A visely tam tyhle plakáty. Až se nechce věřit, že autorem jedné z vět je Shakespeare. Nebo to je přezdívka nějakého současného aktivisty?

 

´

A pak ještě tohle: ráno cestou na trh se mi do cesty připletl trošku tajuplný nápis:

 

 

Zlatá šedesátá! Výborná!

 

Mně se dneska ták nechtělo. Ale lístek byl. Byla taky únava a nějak mi v posledních dnech došly suché boty :).  I vzmužila jsem se, vyndala zmačkané noviny z těch relativně nejsušších a na Zábradlí dorazila. Nelitovala jsem, únava navíc zázračně zmizela.

 

„Zlatá šedesátá“ – název inscenace je to zrádný, ironicky míněný – ne všichni prožívali 60. léta jako dobu veselou, svobodnou, nadějnou. Na scéně dvě herečky a tři herci, všichni po většinu času v obleku a kravatě, citují zápisy z deníku režiséra Pavla Juráčka. Naděje, natáčení, práce po nocích, úzkost, alkohol a fenmetrazin, manželky a děti, manželky a jiné ženy, mladé slečny, sny, snivost, strachy, kapsy vyboulené láhvemi vodky, miminka, úspěchy v zahraničí, vzpomínky na dětství, deprese, rok 1968, zákazy a vyhazovy, nenaděje, nepeníze… Ty deníky mají nějakých 900 stran, tady vybrány texty na 100 minut. Přesto krásně ucelené a naprosto úchvatné výtvarně, obrazově. Obrazy někdy ilustrují to, co postavy (Juráček v pěti verzích) říkají, někdy doplňují. Silně jednoduché, poetický drásavé. K tomu hudba, záznamy z rozhlasu, útržky filmů. Občas smích, v mnoha okamžicích však v divadle silné ticho. Moje slzy, dlouhatánský potlesk.

 

Jsem ráda, že je Jan Mikulášek od letoška na Zábradlí. A s ním Dora Viceníková a další, Brno v Praze, silný tým. Mikulášek říká: „Divadlo by nemělo být místem konejšení a chlácholení, ale naopak místem, kdes se rozkrývají nepříjemné a důležité věci.“ Těším se.

P jako pivo

 Zamysleli jste se někdy na tím, proč má váš táta tak rád pivo? Přemýšleli jste někdy večer před spaním, proč se občas chová tak trochu divně, když se napije? Možná jste si lámali hlavu dokonce i s tím, odkud se pivo vlastně bere, protože víte docela jistě, že z kravičky to není. Tak abyste věděli, Gracie Perkelová přemýšlela o úplně stejných věcech.

Mám podezření, že o nich přemýšlí většina dětí. Pívo - na chuť hořce hnusné, na dumání nepochopitelné, co na něm dospělí mohou mít... A přeci lákavé. Hnusné... zase hnusné... zase ... až najednou je to tu! Výborné! Ale zpět do dětství. Přemítáním dětských hlaviček začíná knížka „P jako pivo“ od Toma Robbinse (celé jméno úplně správně kousek níž). Doporučila mi ji guerillová knihovnice ze Stromovky a partyzánská zahradnice v jedné osobě a je prostě skvělá ( kniha i knihovnice, Stromovka i zahradnice; i autor; i pivo). A je z těch „samočtoucích se“, ideálních do dopravních prostředků. Já ji „dala“ za jeden den. Pravda, trasa Barrandov - Vyšehrad - Haunspalka - Barrandov něco čtecího času nabízí, ale přeci jen - 176 stran je 176 stran. Na třetí stranu však třeba podotknout, že obrázky a dvoustránky vyhrazené číslům kapitol jdou celkem rychle.  

Tak raději k  věci: Podtitul zní „dětská knížka pro dospěláky, dospělácká knížka pro děti“. No nevím, pro děti ... usuďte sami z následujícího. Každopádně o dítěti s nádhernou fantazií. O holčičce, co by o tom pivu prostě potřebovala vědět víc. Zprvu to vypadá nadějně, strejda-filosof společnou návštěvu pivovaru slíbí. Stihne jí sice ještě vysvětlit, jaké že vitaminy pivo obsahuje, pak se však nečekaně a bouřlivě zamiluje do své podiatričky, odstěhuje se s ní do Kostariky a z výletu není nic. A ostatní dospělí zrovna použitelní v tomhle směru nejsou.

„Gracie Olivie Perkelová!“ A jéje. Když vám váš rodič zničehonic uštědří zásah vaším plným jménem – všemi křestními i příjmením - , víte, že vás nečeká nic pěkného. Znáte to taky? Ono stačí, když vás osloví „mladý muži“ nebo „mladá dámo“, ale když vám naservírují všechny tři jmenné chody najednou (Williame Jeffersone Clintone!  Erneste Millere Hemingwayi! Thomasi Eugene Robbinsi! Nebo, v tomto případě, Gracie Olivie Perkelová!), je velice pravděpodobné, že jde o varování před spácháním nějakého hanebného skutku – samozřejmě v případě, že jste hranici ještě nepřeťápli.

Nezbývá než hranici přeťápnout, vyndat si z ledničky plechovku piva (Glo glo glo. Zlatá tekutina byla tak studená, že se Graciiny zuby projely na saních. Glo glo glo. Byla tak hořká, že jí na mandlích vyrašily chloupky. Glo glo glo… krrrrk! Byla tak bublinková, že si Gracie krkla jako lodní siréna za mlžného rána. Glo glo.), udělat si s její pomocí špatně od žaludku (Teď, děti, dobře poslouchejte: nezkoušejte  doma.) a přivolat si tak na pomoc pivní vílu Pivoňku (musím se kouknout, jak se jmenuje v angličtině).  

 A s Pivoňkou už to jde jedna báseň. Gracie se chytne její kouzelné hůlky a fííí do světa za Švem, kde jsou holčička i víla neviditelné, do skutečného pivovaru, kde se dozví o starých Egypťanech, štěpení přírodního škrobu na jednoduché cukry... zkrátka všechno o výrobě piva, do vesnice s vrávoravě veselými lidmi. Dozví se i něco, co každý neví:

Pokud se pivo pije v té správné míře – nesmí ho být málo, ale rozhodně ho nesmí být moc - , může člověka touhle prasklinkou přepravit až tak blízko k branám Tajemství, že má dotyčný čas na krátký, ale naprosto úchvatný pohled dovnitř.“

„Jak to tam vypadá?“

Víla se usmála a zatočila křídly. „Je tam všechno a nic. Obojí najednou. Jak vypadá elektřina v atomech tvého těla? Jak vypadá navždy a smích a svoboda? Je to společná tvář, kterou měli všichni před narozením, a je to vtip, který konečně pochopí po smrti. Je to význam významů, je to různění bez pokračování, je to ze všech nejjenžovatejší jenž.“

Zpátky v realitě pak ví - třeba jak se zachovat, co říct, když maminku, která se s tatínkem rozešla, u přemíry piva nachytá.

 

Co je to za žánr? Pohádkové střihy do drsné reality šestileté? Výkladová groteska? Nádherný jazyk. Vtipné a poetické. Kritické a rozchechtávající narážky na (nejen) americkou společnost. (Proč si Američané utahují tak pevně tkaničky?) . Doporučuji i na jiné trasy než výše zmíněnou. Pro čtení s dětmi? A proč ne, hlavně jim nezapomeňte zdůraznit, ať to rozhodně nezkoušejí! :).

Andělé nedělají do piva. Andělé dělají do jemných vín a koňaků. Oni chtějí být kultivovaní – a jestli chceš znát můj názor, jsou to hlavně nafrnění náfukové. U soudku piva na anděla nenatrefíš, to mi věř.