a moje radost z filmu. Znalkyní díla Woodyho Allena
rozhodně nejsem, když už, viděla jsem spíš ty komediálnější a dřívější. Taky
bych ho, kdybych nevěděla, v tomhle neodhalila.
Příběh ženy zvyklé na život ve vysokých kruzích,
ženy, která najednou „to všechno“ nemá. Výborná Cate Blanchett (to není žádná
originální myšlenka, to se na každém rohu říká). Výborná v tom, jak uhraje
tu všehochuť - šok z „normálního života“, pohrdání a nadřazenost, schopnost i
neschopnost se přizpůsobit, závislost na alkoholu, propadání iluzím,
přezíravost, počínající psychickou poruchu, potřebu svojí sestru, která jediná
jí pomáhá, vychovávat, samomluvu, až dětskou bájnou lhavost, nechuť či
neschopnost si přiznat vinu (jestli je a jak velká, to asi každý bude vnímat
jinak). Skákání z přítomnosti do minulosti. Prý nejsmutnější z Allenových
filmů, říká někdo, a jiný zase, že prý ne a že mu ten podpovrchový humor nějak
vadí. Pravda je, že se občas zasmějete - nechechtáte, spíš uchechtnete. Čemu
přesně, to by určitě schopný psycholog odhalil, já tak úplně nevím - tomu, jak je
hlavní postava v některých situacích až absurdně naivní, že rozdíly v životech
dvou nevlastních sester vypadají jako převzaté z přihlouplého televizního
seriálu, zároveň jsou ale docela uvěřitelné, že některé zápletky až klišovité
(ale pak vlastně do filmu zapadnou)… nedokážu posoudit, ale nevadí mi to. Díky
tomu skrytému humoru to možná pro mě bylo silnější. Děj není nějak dramaticky
převratný, spíš pocity, malé kroky a sdělení, že začít znovu se někdy nedá. A výborní tedy i všichni ostatní herci.
Žádné komentáře:
Okomentovat