Jaká
okurková, prosím vás, děje se toho spoustu, a to vůbec nemám na mysli politiku.
Andy Murray konečně vyhrál a v pražské zoo se narodila žirafí holka
Amálie. Kreuziger jede parádně a Šrámkova Sobotka stojí za prožití, vůbec to
není jen festival poezie a vůbec ne jen pro plus minus dvacetileté, jak jsem si
vždycky myslela. To jen tak mimochodem. A já jsem se snad konečně přesvědčila,
že tenhle blog mám pro sebe, když jiné pokusy zaznamenávat selhávají, a že ne a
ne a nebudu líná sem psát, byť by to bylo zajímavé pramálo.
Baví mě a lákají pražské čtvrti, kde se něco děje. Kde
jde zažít město jinak i v době, kdy tenhle pouliční festival neprobíhá.
Braník třeba. V Bráníku, tam se vám toho děje, to je taková vesnice (v tom
nejlepším možném významu) uprostřed Prahy, tam se snad každý zná s každým.
Dlouho jsem z protějšího kopce záviděla a když začala vznikat komunitní
zahrada, už jsem to nevydržela a přidala se. Pár lidí vydyndalo na
zastupitelstvo zanedbaný kout. Dyndání to bylo náročné a možná mu ještě není
konec. Zatím se zastupitelé tváří, jak můžeme být neskonale vděčni, že si smíme
tenhle džungloidní prostor, zázemí feťáků, zvelebit a ještě jim za to platit. A
to se ještě snažili zabránit tomu, aby mezi záhony mohl existovat i kompost.
Pravda, letos nám toho tu už asi moc nevyroste, s trochou
štěstí nějaké ty saláty a něco bylinek. Ale co! Posekáno, prosekáno, vyčištěno,
shrabáno… (A časem doufám, že i promítáno bude.) Suchá tráva voní a pod
zahradou se ozývá kohout. Fakt vesnice. A za pět minut jste na tramvaji.
Žádné komentáře:
Okomentovat