Ale
já fakticky vím, kde je v Praze kino Aero! Teda... až do dneška jsem si
touhle znalostí byla celkem jistá. Tak jsem tam zamířila a když Michal volal,
že je tam hodně lidí a že už teda koupí lístky, nadšeně mu sdělovala, že jo, že
jsem právě vystoupila z tramvaje a už jsem za rohem. Ten roh tedy trošku
neseděl a mně to docvaklo, jak jsem přešla silnici. Totiž že hned za tím mým rohem je kino Oko! …
To mi vysvětlete, co je tohle za automatismus! Ještě že měl plán B a my se oba stihli
přesunout do Světozoru. To už jsem s vypětím všech sil trefila napoprvé a
dobře že tak, viděli jsem Cizí oběd,
což byla možná i lepší varianta než původně vybraných Ještě 17, já ale takovouhle manipulaci vážně neplánovala.
Stojí za vidění, musím říct. Příběh z přelidněné Bombaje,
kde se snadno stane, že kastrůlek s obědem, který každý den posílám přes
město žena manželovi do práce, doputuje k jinému adresátovi. Ne, není to
banální, není to ale také lehká komedie, jak všude inzerují. Zasmějete se, nejvíc
řekla bych, některým stereotypním vtipně podaným situacím, ale celé je to hořkosmutné,
žádný sladkobolný šťastný konec - naštěstí! Někdo někde popsal film jako
indickou Amélii z Montmartru. Něco na tom je, možná by se tu daly najít i
záměrné odkazy (malíř, co maluje pořád stejné obrazy, skok ženy z okna),
jsou tu vyměňované dopisy, ale jinak je to podobnost dost vzdálená. Cizí oběd má
jednodušší dějovou linku a hlavně je beznadějnější. Jako zamyšlení nad životem,
jako obrázek Bombaje, jako film o krátké radosti a přijetí reality je ale
výborný. Doznívá ve mně, dvě hlavní postavy strašně uvěřitelné.
Žádné komentáře:
Okomentovat