Třikrát v divadle

Netřeba vždycky chodit na zásadní psychologické velekusy, říkám si, a taky se tím řídím. Co už mi jde o poznání méně, je o veledílech i drobnějších hříčkách psát. Ne že bych neměla čas, sama sebe obviňuji z vymlouvání, já jsem jen nebetyčný odkladač. A často, když už se přesvědčím, chce se mi psát jen stručně. Jako teď. Viděla jsem nedávno tři inscenace, z nichž žádná nebyla delší než hodinová, za vidění stály všechny.

Simulante Bande v Arše. Tanec a něco málo slov. Tanečník a tři tanečnice, dvě z nich s fyzickým handicapem. Rozehrávají příběhy, které se týkají vztahu zdánlivě „zdravých“ a těch „jiných“ (zpočátku vůbec netušíte, kdo je kdo), ale i kamarádství a partnerství. Příběhy jsou však jen jednou složkou, tou druhou - alespoň podle mého - jsou těla a jejich možnosti, jejich krása a jejich vtipnost. Ano, tak to je, témata vážná podaná dojemně, hravě, krásně. To vše i díky přítomnosti muzikantů dua zvaného Dva na jevišti. Pro mě integrace tak nějak neprvoplánová, protože „schovaná“ za skutečné umění. Archa letos uváděla naposledy, snad ale bude ještě příležitost vidět příští sezonu. Klidně bych šla znovu.

 

V A studiu Rubín Med od Petra Svobody. Seznámí se slečna (Bára Poláková), budoucí snad herečka, s chlapcem (Lukáš Příkazský), co už trochu hraje. Vztah na jednu noc nebo potrvá déle? Snad by platila druhá varianta, kdyby se jí po usnutí „nenaboural“ do snu, ve kterém by se ona ráda setkala s někým úplně jiným. S Ondřejem Pavelkou. Ten přijde taky (hraje ho Ondřej Pavelka) a víc neprozradím. Humorné jsou parodie plytkých a klišovitých dialogů, narážky na aktuální společenské dění, legraci si herci dělají sami ze sebe, ze svých skutečných životů, z herectví. Ve snu je absurdita normální. Bára Poláková zpívá variace svých známých písniček (Kráva, Jsme sami - i když to možná nejsou správné názvy). Něco vulgarismů, ale já dost rozlišuji, kde mi vadí a kde ne. Tady ne, nebo téměř ne, neb byly většinou předmětem ironie.

A Duende v Divadle Na zábradlí. Gabriela Míčová a Martin Pechlát z rozpadlé Komedie, s nimi ještě Lucie Roznětínská. Ladislav Karpianus přímo pro ně napsal hru, kterou teď hrají v podkroví divadla, prostoru překvapivých možností. Děj? Dvě herečky a režisér, jedna jeho bývalá žena, se kterou má dítě, druhá současná partnerka, obě spolu teď mají hrát. Duende je prý stav, kdy jsme v předtuše nebezpečí či v nějaké vyhrocené situaci nebývale upřímní. Ženy střídavě vymýšlejí novou hru, střídavě si vyříkávají věci z minula i současna. A v tom je podle mne vtip celé inscenace, že není jasné, kde je ta hranice. Plus problém a přehrávání situací, které si každý pamatuje jinak. Komedie i vztahové napětí v jednom, herci na metr od diváků, někdy blíž. Doporučuju sednout si na polštářky na zemi.