Je na světě přefoceno?

 

Ne, já si to nové Bel Mondo fakt kupovat nechtěla. Těch tiskovin a knížek a všeho dalšího ke čtení je na stole a po taškách a bůhví kde prostě moc. Já totiž, když si něco koupím, mám pocit, že to musím přečíst do poslední tečky. Tak třeba Respekt si koupím tak třikrát po sobě a další čtyři týdny mám přestávku, abych dočítala. Jenomže… jenomže to by na obálce nesměla být upoutávka ve znění „Fotografování ničí naši pamět“. Něco, co už mám dlouho v hlavě, co se mi občas vynoří.

Ale teď pozor. Teď se musím setsakra snažit, aby to nevyznělo jako kyselé hrozny. Mé fotografické (ne)umění je ne na nule, ale v mínusu. Přiznávám, že trošku, alespoň trošilinku obstojně bych se fotit naučit chtěla a snad s tím v brzké době i něco provedu. Přiznávám, že obdivuji fotografy umělce, fotografy kamarády i fotografy neznámé, zejména pak zachycovatele nearanžovaných momentech, takových, kdy objekt opravdu netuší … A přesto mám často pocit, že na světě je přefoceno, že focení s naším vnímáním dělá něco zvláštního.

V dobách pradávných, na fakultě, nám jeden profesor říkal, že když jede někam poprvé, nikdy si nebere foťák. Pamatuji si to doteď, protože je to podle mého přesně ono - na cestě s foťákem nutně uvažuji, odkud a jak to bude vypadat nejlépe, co stojí za vyfocení a... raději dvakrát, protože co kdyby to náhodou nevyšlo. A kolik zbývá času na vnímáni toho, jak to je doopravdy?

Přesně o tom je rozhovor s Douwe Draaismaou (či jak se jméno holandského psychologa správně skloňuje). On tedy mluví hlavně o paměti a zapomínání, ale k focení se dostává. Ten rozhovor je krátký sice, leč plný zajímavých myšlenek.

Říká třeba: „Udělejte si experiment. Vybavte si fotku z vašeho fotoalba. Pak si položte otázku: Co jsem dělala hodinu před tím, než ten snímek vznikl? A co den potom?“ … Nebo: „Fotografování není zcela upřímné. Na dovolené fotíme vždy jen za sluníčka, ne za deště. A své děti fotíme, jen když si hrají, ne když se hádají.“

Navíc mám s tím pánem velmi podobný zážitek. On si vybavuje chvilku, když „fotil“ manželku, později ale zjistil, že ve foťáku nebyl film. Doteď ví přesně, co si tenkrát říkal, co cítil. Věřím mu to. Ve zmiňovaném pradávnu jsme se ségrou vyrazily na ostrov Jersey, do takové Anglie v malém. Půjčila si tehdy foťák od svého přítele. Nevím, jak to bylo možné, ale celou dobu jsme věřily, že na film zaznamenáváme jeden okamžik za druhým. to bylo obrazů. Nebylo, nezaznamenávaly, film se vůbec nenavíjel. Pravdu jsme zjistily brzy po návratu. Ségra to tehdy obrečela, taky mi z toho bylo smutno. Začala jsem si ale všechno v hlavě projíždět znovu, i to, co jsme vlastně fotily a co jsme v tom okamžiku dělaly, zažívaly, o čem mluvily. Troufám si tvrdit, že tuhle dovolenou si pamatuju velmi dobře, vic než mnoho jiných cest.

Takže tak. Od touhy alespoň malinko se fotit naučit mě to asi neodradí. Nevím ale, jestli člověk může fotit dobře a zároveň tomu nepropadnou, nenechat se fotografickým koukáním ovládnout. Zatím jsem to dost fikaně řešila tak, že jsem sice putovala bez foťáku, ale pak jsem ráda řekla o pár fotek někomu jinému.

A ještě něco. Loni jsem si v Cambridge koupila knížku na téma různých záhad a triků lidské paměti, vyšla i česky - „Proč život ubíhá rychleji, jak stárneme“. Při čtení rozhovoru jsem na ni myslela. Pak jsem se podívala na jméno autora. A přišlo prozření - jasně, je to on, Douwe Draaisma. Od léta mi knížka leží na poličce. Ne, nezapomněla jsem na ni, to by byla pěkná pointa, ale ani nevzala do ruky. Tak teď se na ni těším.

 

Zbývá tedy přidat fotku z cambridgeského pobytu, co jsem ji efotila. A jestli si pamatuju, co jsem v tu chvíli zažívala? Budu přemýšlet. :)