Dirigenti, řezbáři a La Fabrika

Hrozně ráda sleduju dirigenty při práci. Taky řezbáře, ale u těch prvních se mi to poštěstí častěji. Užila jsem si dneska Simona Rattla na Hradě, byť při sledování přenosu na notebooku. Asi ale víc, než kdybych tam za šílené vstupné byla, takhle jsem mu krásně viděla do obličeje a pod ruce J. Člověku, který nejvíc obdivuje improvizaci jazzových muzikantů a má rád třeba Jannis Joplin.

Dirigentským hrdinou je ale pro mě pan Bělohlávek. Jasně, stejně jako pro miliardy jiných a „všechny“ Brity. Dostávám se k podstatě tohohle článku - k svému závazku psát spíš o věcech, co budou, než těch co byly. Já to nejspíš nestihnu, ale kdyby někdo… tak v neděli v La Fabrice večer, kdy budou za přítomnosti pana dirigenta promítat záznam z jeho posledního koncertu s orchestrem BBC, kdy se s nimi loni v závěru londýnských Proms loučil. Kousky z toho jsou na YouTube a je to to krásné a dojemné a britsky patriotické a taky patetické, ale to nevadí… . Třeba tady, když Bělohlávkovi nečekaně začne přeplněná Albert Hall (i lidi v Hyde Parku asi) zpívat „For he is a jolly good fellow“.

 

No a při té příležitosti jsem narazila i na rozhovor s Richardem Balousem, šéfem La Fabriky. Skoro nic jsem nevěděla o tom, z čeho vlastně provoz financují, že v podstatě bez grantů a že je ani zase moc nechtějí:

Akorát ten můj přístup k věci je, že jestliže dělám něco, co se mi strašně líbí, tak abych ještě chtěl od někoho, aby mi na to přidával, to mi přijde skoro blbé.

Kritický je samozřejmě taky, ale tak nějak neubrečeně. A ke koncertu z Proms říká, že to co dělají oni, měla už dávno udělat Česká televize. Taky si myslím.

Celý rozhovor tady.