Fakt jsou!

Zažila jsem to poprvé, ten přerod virtuálna v reálno. Totiž setkání s někým, koho jsem znala jen z blogu, webu, z abstraktního vesmíru. Až teď můžu směle prohlásit: Ano, je to pravda,  Mikrouši existují! Tedy existuje Hanka, housata i kozy, poctivé základy ekozahrady… a rozhodla jsem se prozatím věřit nepřímým důkazům a potvrdit i existenci všech těch dětí, Hospodáře a vůbec.

Ne, nevyrazila jsem z vrozené podezřívavosti, že to vše je jen klam; chtěla jsem se dozvědět, jak zajistit, aby kvásek člověku pod rukama nehynul, ale aby z něj něco kloudného vzniklo. I zjistila jsem, že jsem možná ty předešlé do péče mi svěřené kvásky nezabíjela, jen jsem se s nimi (ano, vrozená podezřívavost konečně na scéně) loučila moc brzy. A těsto dělala moc hutné asi – ač vždy podle receptových poměrů. Teď už je mi jasné, že všeho je potřeba dávat přiměřeně, pak to půjde. Možná.

Jista jsem si jen tím, že to bylo moc příjemné setkání se všemi. Přivítáni jsme byly víc než chlebem a solí,

 

jako správné Pražačky i jinoměšťačky hromadně fotily zvěř (foto ze speciálního cyklu „Jak nekomponovat snímek")

a musely strašně kmitat :) :

 

I když ... pravda je taková, že chléb, kyselo, lívance a bábovku z větší části vytvořila hostitelka-lektorka, my ostatní jen pozorovaly, sledovaly napsané schéma, dělaly si poznámky a ochutnávaly. Statečnější pronikly i do tajů háčkování, abychom později u cyklostezky podle principů „guerilla knitting“ přizdobily strom. Akce to byla vskutku partyzánská, neboť obě přítomná půlročňata uondána usnula, neměl nás tedy kdo prozradit a byly jsme nenápadné tak, jak mohou dvě ženy na stromě a šest dalších pod ním - komentující a fotografující - být.

 (Fotka mate, to není guerilla-vodnice)

Zkrátka učily jsme, jak podotkla jedna z nás, co naše babičky dobře uměly. Jenomže my, jak dodala jiná, zase umíme dobře jiné věci - třeba prezentace :)). Také jsme stihly probrat mnohé další a mnohé nestihly. Například problém, jak na Moravě vyjádřit, že „jdete na houby, ale budete sbírat jen hřiby, z nichž však ne všechny musí být pravé“, zůstal pokud vím nedořešen. Stejně jako koncept hipsterství :). Je tedy zcela jasné, že je třeba dalších kurzů  -  a to nejen proto, že si jich Hanka předsevzala uspořádat letos deset! Za hezký den všem moc díky. Dneska jsem zvládla kyselo, doufám, že to takhle půjde dál.

Za použití chyb

Tak nám napsala maminka. Ne tedy moje, to bych asi na blogu jen tak nezveřejňovala, ale matka jednoho z uchazečů - take se tedy alespoň „podepsala“. Hledala o víkendu na našich webových stránkách ještě nějaké informace o přijímačkách a jak tak hledá, narazila na text mého kolegy o posledním zvonění (text vcelku příšerný, podivně mentorující, ale to je vcelku jednu). I přečetla si ho. A přečetla si i komentáře pod ním (ještě pořád jsou naše texty i komentáře přístupné komukoli zvenku, ještě pořád může i kdokoli svůj názor přidat, což nepovažujeme nutně za klad) a hned měla potřebu se vyjádřit. Tedy, hned měla potřebu kritizovat chyby studentů. Jak prý je možné, že maturanti udělají chybu v příčestí a předponě, to ona vytýká svým dětem už od páté třídy, z toho si dělá obrázek o celé škole, takhle si myslela, že vypadá čeština na učňáku. Nu, na to by se nedalo nic říct, dělat chyby je špatně, natož v maturitním ročníku v příčestí minulém. Jenomže! Jenomže ta paní napsala ve svém krátkém textu:
„... někteří maturanti se nestydí ventilovat své názory za použití pravopisných chyb..."  Co dodat? Raději snad nic :).

Maturita těžká

Maturity v nové podobě mají asi tak padesát tisíc různých aspektů, úhlů, ze kterých je můžeme rozebírat, kritizovat či chválit. „Díky“ médiím se ví o aspektech přibližně deseti.  Objektivní nebo alespoň dobrý článek o maturitách jsem myslím nečetla, ale nemůžu si moc vyskakovat, ani já ho nenapíšu. Jednat se mi do něj nechce, druhak bych to neuměla a třeťak by tak dlouhý nikdo nečetl. Občas ale trousím kousky informací, které obraz vytvářený médii třeba trošku naruší, přirozbijí J, opraví. To udělám i teď.

V obecném povědomí je asi dost zakořeněná představa, že tyhle zkoušky jsou nyní dost jednoduché, že po studentech se toho moc nechce. Někde to tak možná je, ale rozhodně to neplatí obecně. Málo se ví o tom, že školy získaly relativně velkou svobodu určovat si podobu školní části maturit (tzv. profilové, ale málokdo ten termín používá) a ta že je nyní těžší (i daleko těžší) než bývala. I u nás dohadují se vyučující stejného předmětu, jestli už zkouška není neadekvátně náročná. „Finta“ je v tom, že nyní může mít zkouška legálně písemnou i ústní část (dřív to šlo jen z češtiny, pokud to někde bylo jinak, obcházela škola zákon; předrevoluční matika - marně doluji z paměti - zase byla jen písemná). U nás tedy např. nyní studenti píší z matiky a fyziky nejprve čtyřhodinovou písemku a pak jsou v ústní části zkoušeni jen z teorie, z jazyků už taky nestačí nabiflovat se témata (naštěstí) a rozumět krátkému textu, z jiných předmětů zase nejprve obhajují (často celkem rozsáhlé) práce a pak opět přijde teorie. Každý vyučující by totiž rád, aby si jeho předmět ke zkoušce vybírali jen ti, koho skutečně zajímá, ne aby byl únikovým. Náročnost má odradit. Jenomže … znáte to, únik občas potřebují i dobří studenti. K čemu vysoká náročnost, když to na vysvědčení není vidět, je otázka jiná a už by to začínal být ten dlouhatáááánský článek…

Dál škola rozhoduje, z kolika předmětů budou studenti ve školní části maturovat.  U nás ze tří, a proto občas slyšíme výkřiky, že „všude jinde je to jen ze dvou“. Všude neJ. A máme pravidlo, že nesmí ve státní a školní maturovat z téhož jazyka (proto jsme zase „hodní“ v tom, že se dá odmaturovat bez zkoušky z jazyka - je to výjimečné, ale občas k tomu dojde).

Někteří ze studentů půjdou do školy na maturitu celkem devětkrát, alespoň jsem to tak slyšela, nepřepočítávala. Takové číslo jim zajistí jednak nešťastné rozdělení písemky státní z jednoho předmětu (někdo dělá dvě části ve dvou dnech, ač by šly udělat v jednom), jednak právě „dvoudílné“ zkoušky školní.

Tak to vše jen vysvětlení, až třeba uslyšíte o někom, kdo udělal maturity jen část a jednu či více zkoušek bude opravovat či dodělávat v září, že vůbec nemusí jít o studenta tupého, flákajícího se či úplně, ale úplně neschopného.

Výchovný koncert pro dospělé

Tenhle sestřih jsem dneska zhlédla (pravdu má komentující, že stereo kvalita by byla lepší, ale i tak výborné). Eben, Bělohlávek, vtipní filharmonici. Nadšená a chci to vidět naživo. Další termíny zatím nejsou, ale prý se na nich pracuje.

Hájíčka radši ne

Dělám to výjimečně a ráda bych různá díla spíš doporučovala, ale nemůžu se udržetJ. A jestli si někdo z vás knížky Jiřího Hájíčka oblíbil, tenhle můj výlev dál nečtěte (a nenechte si to otrávit; jasně, je to jen můj názor). U Tučkové jsem říkala, že rozhodně nechci nikoho odradit (teď jsem si na Kaktusu trochu ujasnila, co mi na Žítkovských bohyních vadí, ale dost už o ní), od Hájíčkovy Rybí krve doopravdy odrazuji. Přitom téma je podle mého potenciálně nosné, příběh se týká boření a zaplavování vesnic z důvodu stavby Temelína, protestů a odchodů lidí, zániku krajiny a sídel s historií, pak také rodiny, která problémy řeší mlčením, kamarádství… Ale styl autorova psaní nepřipadá mi zajímavý vůbec ničím: úplně obyčejný jazyk, postavy, se kterými se sotva ztotožníte, protože o jejich pocitech a myšlenkových pochodech se toho moc nedozvíte…několikrát naťuknutý nějaký problém a nic z toho; nijak originální kompozice (hlavní hrdinka přijíždí po letech z ciziny domů, to je jedna, současná  rovina, a vrací se ve vzpomínkách do minulosti, chronologicky se čtenář dozvídá, jak to tenkrát v 80. letech bylo…to je ta druhá). Jeden můj velmi sečtělý a literárně zdatný kamarád mi říkal, že četl Selský baroko a nebyl by tak kritický, tak nevím, třeba za něj dostal Magnesii literu oprávněně, já zatím dost pochybuji, že ještě něco jiného od tohohle autora „zkusím“.

Nechci psát o moc víc, nepíšu recenzi, jen takhle varuji. A mám na sebe vztek, nechápu, že když tolik jiných věcí nedotahuji, že mám i u špatných knih potřebu je dočítat. … Ale mám ji za sebou J, ulevila jsem si tady a teď doufám zase v něco čtenářsky zajímavějšího.

Sama nevím ... musí chodit do školy?

Ta otázka na středeční schůzi zase zazněla. Možná je „otázka“ špatné slovo, možná to bylo spíš rozčílení, povzdechnutí jedné kolegyně, „jak to, že nemusí, jak to že jim to umožníme?“. A několik oponujících názorů. Kdysi jsme se o tom snad dohadovali víc, teď víme, alespoň mám ten pocit, že je to (zatím?) neřešitelné.

 Řeč je o absentérech, studentech obvykle starších než 18, které člověk ve škole zase tak často nezahlédne. Nevím, jak je to jinde, u nás tak, že přesáhne-li absence 25%, student dělá na konci pololetí tzv. ověřovací zkoušku. Pak je stanoveno ještě jedno číslo, poměrně vysoké (musela bych ho najít, tuším kolem 70%): zadaří-li se někomu chybět takhle hodně, pak o šanci na zkoušku přijde (to je ale opravdu hodně, hodně, hodně výjimečná situace). Vůbec neházím všechny chybějící do jednoho pytle, ty důvody zahrnují notorické flákačství i životní situace tak silné a dramatické, že si říkáte, jak to vůbec mohou v tomhle věku zvládnout (pravda, ty se pak obvykle řeší všelijak jinak, individuálními studijními plány apod.). A u zkoušek je to stejně různorodé - někdo projde jen tak tak, někdo vůbec, jiný to vzdá sám, další dosáhne výsledků stejně průměrných, jako míval, když do školy chodil.

Naše výše zmiňované dohadování se ale týkalo těch, které souhrné zkoušky „dávají levou zadní“. „Je to nespravedlivé“, říkají někteří kolegové, „že jim to „prochází“.  Jenomže někteří studenti jsou fakt schopni naučit se mnohé sami, mnohé vymyslí, mnohé už taky třeba dávno umí. Musí chodit do školy? To je to, co nevím, spíš se v tuhle chvíli asi přikláním k odpovědi „ne“, důvody „pro“ totiž nemám. (Jiná věc je, že bych je asi nechala dělat zkoušky ještě o něco náročnější než dělají, třeba i z laboratorních cvičení apod. - vím, že o tom u nás učitelé přírodních věd debatovali, nevím ale, jak to skončilo). Mluvit o škole jako o socializujícím prostředí v tomhle věku už mi nepřipadá zcela adekvátní, navíc když vím, že jsou třídy, kde se spolužáci vzájemně táhnou   „fakt blbym směrem“. Podle mého tohle budou v budoucnu ještě častější situace, zdrojů informací, příležitostí k neklasickému, neformálnímu vzdělávání je hodně a bude více (zní to jako klišé, vím, ale já to opravdu kolem sebe vnímám) a jsou i tací, kteří se v nich neztrácí (jako třeba já), ale dokáží je využít. Občas se sice mluví o tom, jak se školy a učení budou měnit,  ale podle mého si to sotva dokážeme představit.

Intelektuálno v kuchyni

Tak teď to bude zaručeně vypadat, že se opičím po všech blogařích světa (blog, na kterém není recept, ten jako by neexistoval J), a navíc se snažím triumfnout Wlčici ve složitosti přípravy pokrmů. Ale ne, tak to vůbec není. Základní ingredience s vlčím receptem je shodná jen náhodou a tenhle je tu pro nečekané intelektuální souvislosti. Vydržte! Počátek je zcela přízemní: rozválené listové těsto potřete hořčicí (na té mé se sice píše „francouzská speciální“, pořizuji ji ale v Albertu za nějakých třicet korun necelých, takže nic extra gurmánského, dobrého však ano) a na ni přes sebe poskládejte plátky rajčat a proužky tvrdého sýra. Pak už jen pokapete olivovým olejem, osolíte, opepříte, okořeníte (nejlépe provensálským kořením) a upečete v troubě na 180. A sníte.

Toť vše. A teď slibované intelektuálno (básnicko-výtvarné): Tenhle francouzský koláč prý miloval Bohuslav Reynek! Předpokládám, že jste si sedli na zadek J. Nebudu vám tedy ani prozrazovat, že informaci vyčetla jsem kdysi z časopisu stejného jména jako zmiňovaný obchod, tedy velice důvěryhodného zdroje :). Stejně ji ale všude říkám. Navíc, potřebuji zítra něco přinést na Kaktus a tohle je rychlé! Fotku sem nedávám, každý si jistě mé veledílo dokáže představit.

To radši staženou tuhle.

 

Rozhovor se syny pana Reynka už mám z knihovny doma několik měsíců, pořád prodlužuji a pořád se k němu nedostávám. (Což zas uvádí na pravou mírů „intelektualismus“ můj vlastní). To není kniha do tramvaje a tam já čtu nejčastěji. Kamarádka mi před časem vyprávěla, že s maminkou za Reynkovými na Petrkov někdy jezdí , a nabízela, že by mne vzaly s sebou. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mě to víc láká, nebo víc děsí představa, co bych si tak s nimi povídala. Zítřejší nejen knižní dýchánek doufám ale zvládnu. Podělím se pak o tipy, co stojí za vidění, přečtení, slyšení.

A pak že nečtou! :)

U nás na gymplu se nedávno četlo celou noc - od páteční páté odpolední do páté sobotního rána. Ostatně „od pěti do pěti“ je i podtitul každoroční „Noci s povídkou“, kterou před šesti lety začala organizovat kolegyně češtinářka Pavla jako jakési symbolické rozloučení maturantů s výukou literatury (a doufala, že ne s literaturou jako takovou). Zájem bývá velký. Čtou studenti, čtou absolventi, čtou profesoři. Čtou povídky oblíbených autorů, někteří předčítají i vlastní díla. Nejoblíbenější bývají „vystoupení“ učitelů - nečeštinářů. A kdo číst nechce, či kdo se nepřihlásí včas, sedí, leží, poslouchá, občas usne a po chvíli se probudí uprostřed zcela jiného díla. O přestávkách mezi jednotlivými bloky, aby ho umění zcela neudolalo, posílí se výbornou bramboračkou .

Letos zazněl Joyce, Zábrana, Vonnegut, Bondy, Hašek… Zazněli mnozí další. Fragmenty ze své prózy Zázemí (vydaná by měla být do měsíce) přišla přečíst spisovatelka Jana Šrámková. A že se td celé organizace letos více vložili studenti, rozhodli se zažádat o grant nadace O2. Získali ho, podmínkou však bylo, aby „otevřeli“ školu lidem odjinud. Tak k povídkám přidali pohádky, pozvali své malé sourozence, potomky učitelů, děti z okolí a ze Sokola, v tělocvičně rozhodili obrovské polštáře a dětem četli, hráli si s nimi, kreslili a blbli. Kolega matikář či tělocvikář zapadlí v polštářích a obklopení dětmi i našimi velkými studenty byli roztomilí J, jinak se to popsat nedá. K tomu jsme pro dětské čtenářské kluby, o kterých jsem tu nedávno psala, vybrali dvě banánovky knížek!

Takže tak to s tím čtením někdy taky je!

Socha Vincenta van Gogha

Automatismy a jiné hrátky mysli

Dneska jsme se o nich bavili. O takových těch automaticky pronesených odpovědích: „Dobrou chuť,“ popřeje vám někdo. „Vám taky,“ vy na to. „Měj se hezky.“ - „Díky, ty taky“. Jste slušnost sama, netušíte zradu. Dokud nepopřejete dobrou chuť číšníkovi a pěkný večer nebo hezkou zábavu uvaděčce. Jako já.  Dušan zase vyprávěl, že už několikrát řekl „není zač“ ještě dřív, než mu dotyčný skutečně poděkoval. Dost trapně ho tak k díkům donutil.

A v pátek chtěla mi říct kolegyně, na jaké to byla derniéře. Ne a ne si ale vzpomenout. Už jsme skoro začínaly hledat na stránkách divadla, když vyhrkla: „Gustav, Gustav, Gustav to nebyl!“  - No jasně, došlo mi, byl to „August, August, August“ J. G a U a S… skoro správně!

Vyčistila jsem si snad hlavu víkendovým běžkováním. Už jste asi slyšeli, jak to je s tím mayským kalendářem - v prosinci skončil svět a teď už bude pořád jen prosinec. Na Špindlerovce vešli jsme do mlhy a jen tak z ní nevyšli. Ale nefoukalo a mlha mi čas od času nevadí. Bylo neuvěřitelné ticho a chvilku jsem měla pocit, že na světě skoro nikdo není. A hlavu čistila a čistila a snad v ní ještě něco zbylo. Že je očista mysli potřeba, ukázalo se už před odjezdem. Kamarádka mi připomínala, abych si určitě nezapomněla vzít zrcadlo. Myslela prostěradlo. Já zase pak někomu vysvětlovala, že na překládání mám řidičák. Možná by to bylo lepší, mám jen živnostňák.

Není prachovka jako prachovka, některá je magnet!

Kamarádka mi dohodila překlad.  Žádné velké umění, jen sbírka her pro děti - jak je (alespoň si to tak teoreticky autoři knihy představují) zabavit kdykoli a kdekoli. Jsem zvědavá, radši je různě na dětech testovat nebudu, aby se třeba nezjistilo…

Každopádně že jsem pro nakladatelství nikdy předtím nepracovala, dělala jsem zkušební překlad. A ono nejde jen o překlad, je potřeba také hry upravovat našim podmínkám. No to přeci nemůže být nic těžkého, říkala jsem si, než jsem narazila na větu „Give the child a feather duster.“ Ha, říkala jsem si, budu tvůrčí, budu přizpůsobovat! A pořád jsem nic zapeklitého nečekala. V našich podmínkách, když už ne klasickou prachovku, čekala bych víc než tohle:

spíš tohle:

A to jsem z hlavy ještě vylovila vzpomínku, jak kamarádka kdysi při stěhování koupila právě tuhle věc, hlavně prý jako zábavu pro holčičku. Takže to musí fungovat J. Jenomže! Jenomže jak se se to jmenuje??? Ha, možná tvůrčí nebudu. No nic, když člověk tápe, jde to řešit také tak, že vymyslí něco.. něco.. nějakou blbost třebas a pak ji zadá to Googlu a zjišťuje, jestli už ji použil někdo před ním a jestli tedy může tvrdit, že se jedná o běžně používaný výraz. Schválně jsem zkusila zadat své novovýrazy do vyhledávání obrázků. Ehm. Tak prosím pěkně „prachová štětka“ prý vypadá takto:

A štětková prachovka zase takhle:

A pak tam byla ještě taková žena, tedy… že se tam objevila kvůli druhému slovu, to bych chápala, ale co na ní bylo prachového, to jsem tedy fakt netušila. Když na ní nebylo nic - v obou smyslech toho spojení. Zkrátka dejte to vše dětem, zabaví se jistě dokonale.

Za pár dní koukám, že ten zázrak, co chci pojmenovat, prodávají i u nás v Albertu. Ha potřetí, vše vyřešeno, výrobce tu musí mít vyřešeno. Koukám nevěřícně na štítek: „prachovka magnet“. Takhle to tedy je!

Velmi pokorně vrátila k péřové prachovce. A ten překlad nakonec dostala!