Minutovka o štulících

O minutových hrách, cyklu na rozhlasové stanici Vltava (vlastně nejen, vysílají je i na jiných stanicích, na Vltavě jsou ale hry doma), jsem už psala. Sama jsem na stránky zabrousila jen občas a dohnala neslyšené (taky ne všechny). Některé se mi líbily hodně, třeba novináře Jindřicha Šídla, některé míň, některé připadaly mi trapné, některé jsem možná vůbec nepochopila. Každopádně vítěznou je pro mne tahle od Daniely Fischerové. Natočené výborně jsou všechny, takže i Štulíci, přiznávám, že kdybych ji jen četla, možná by mi ani tak dobrá nepřišla. Máte-li minutu, „zkuste“ ji J: Jak vyhynuli štulíci

 

 

Kdyby měl někdo knihy pro děti

a nevěděl, kam s nimi, měla bych pro něj řešení. Možná máte děti trošku či úplně větší, do vnoučat či pravnoučat daleko, nebo docela blízko, ale zase je vám jasné, že tolik knih ty děti nikdy nemohou „učíst“, protože budou dostávat další a další a od svítání do západu slunka sedět v místní knihovně … a vy jste realisti a zoufáte si a některých knížek byste se přeci jen rádi nějak zbavili, udělali si místo na další pro sebe. Nějak hezky, kdyby to šlo.

Moje kamarádka Irena založila někdy před rokem tyhle dětské čtenářské kluby. Je jich po republice tuším třináct a - to mi připadá nejdůležitější – organizátoři v nich pracují s dětmi sociálně znevýhodněnými, dětmi, které doma příliš nebo vůbec do kontaktu s knížkami nepřijdou. S dětmi se scházejí, o knížkách povídají, hrají, píší… Kdybych si nemyslela, že to nedělají dobře, nebudu o jejich práci psát já (to je záporů na jednu větu, koukám, doufám, že to rámcově dává smysl J). Zkrátka a dobře, děti to baví a moc rády jsou, když nějakou knihu opravdu dostanou, když se stane jejich vlastní. A tady je ten háček a slibované řešení. Ač mají organizátoři klubů na svoji činnost grant a občas dostanou nějaký dar (nedávno třeba třicet knih od Baobabu), neustále se ptají, zda někdo někde nemá dětské knížky nazbyt. Já se myslím, že musí mít, ne? Využily by je bud´ přímo kluby do svých knihovniček, nebo by je „lektoři“ rozdali dětem - za odměnu, na prázdniny a tak podobně. Přijeli by si pro ně (téměř) kamkoli.

Zájem by organizátoři měli o knížky už pro nečtenáře – předškoláky, tedy děti, kterým se teprve předčítá, a pak o knížky pro děti přibližně na prvním stupni (ale znáte to, co dítě, to originální čtenář). Za měsíc se s podobnou výzvou obrátím na naše studenty, ti mi připadají v tomhle směru nadějní (viz úvod - úplně větší a do vlastních dětí daleko.. i když, zrovna tohle, kdo ví. J), teď se tedy zkouším ptát vás. Srdcové poklady rozhodně si ponechte, to určitě říkat nemusím, jak jsem za ně teď ráda. A taky: teoreticky zastávám názor, že knihy mají kolovat a putovat a tak dále, nečtená kniha mrtvá kniha, ale prakticky vím, že je to sakra těžké loučení. Takže jsem za každou darovanou knihu ráda (za sebe, za děti, za kamarádku Irenu…sakra, to je skoro srdceryvné).

Konec srdceryvnosti, kdo má málo knih, může je konec konců nechat rozmnožit J:

Ty chci!

                                                        

                                                      www.trendylegs.com

Je to tak, čas se přiznat, neumím kupovat oblečení! Jen výjimečně se zadaří. A tak nezbývá než zachraňovat alespoň různými kombinacemi , šátky, punčocháči … A tyhle, ty by se mi líbily moc. Pravda, trošku mé nadšení opadlo, když jsem zjistila, že text je na téma „love and passion“ z Wikipedie  J, ale než čtenář do textu pronikne, z dálky třebas, mohly by vypadat dobře.

Taky si říkám, ještě je třeba využít těch pár let, kdy můžu nosit krátké sukně. A nohy jsou jedna z mála částí mého těla, s jejichž podobu jsem ochotna se smířit, ba někdy si ji i hýčkat. S nimi a s barvou vlastů. I když ta taky už není, co bývala. Proč jen tolik věcí přichází v životě v úplně špatnou dobu. To je tak děsně nespravedlivý! Třeba odpolední spaní a barva do zrzava, když jste dítě? Životní otázky.. konec stýskání.

Ceny Alfréda Radoka

Jasně, jsou to jen ceny. Jasně, podle čeho by se to asi tak mělo měřit. Jasně, je určitě mnoho (no, alespoň několik) inscenací, výkonů, které by si to zasloužily třeba více… Přesto, zrovna tohle udělování cen sleduju ráda, lvové třebas nechávají mne chladnou. A po pravdě řečeno, trošku, trošičku to vodítko je. Letos bylo možné sledovat ceremoniál jen přes webovou kameru, což bylo možná dobře, bylo to nestrojené, bylo to výborné. Ačkoli je třeba říct, že Miroslava Hanuše jako hlavního uvádějícího, moderujícího, dost těžko představit si strojeného. Netuším vlastně, nakolik je znám mimo Dlouhou, v ní je většinou jako herec výborný, kromě toho také asistuje panu Bornovi s režií. Byl vtipný, pohotový nejen při problémech s technikou, netrapný. Celé to bylo v duchu Kabaretu Kainar-Kainar, tedy proložené písničkami z téhle inscenace.

Jasně, jsou to jen ceny, ale na nominované, natož pak oceněné hry, pak je už (skoro) navždy vyprodáno. Co jsme tedy nestihli doteď, horko těžko… a budeme stát po nocích nebo bláznivě bušit do kláves na stránkách rezervací s nadějí, že třeba přeci…

Podobně jako s Niklem mám podezření, že se to stejně každý dozví, tak prozradím, kdo to dostal:

Za herečky Ivana Hloužková za mužskou roli fotografa Miroslava Tichého v brněnském redutovském Tichém Tarzanovi, za herce Ivan Trojan za Boha v Ucpaném systému. Za hudbu M. O. Štědroň za Divadlo Gočár (taky brněnský, ale často hostují v Komedii), za scénografii Matěj Forman a Andrea Sodomková za Čarokraj v Národním. Talentem je Braňo Holiček, divadlem roku Dejvické a inscenací jejich Ucpanej systém, stejně tak hra roku je odtud - Brian od M. Krobota (na tu jsem zatím moc dobrého neslyšela, třeba jí tedy ještě dám šanci).

A právě Miroslav Hanuš vyhlásil, že televize bude 20. března vysílat dokument o tom, jak to celé dneska moc hezky konferoval.

Konec mého téměř online zpravodajství J.

 

Tak jo, napodruhé, bude Nikl!

Napsala jsem včera textík krátký o chystané výstavě, abych si ho za chvilinku sama zcenzurovala, že totiž jsou to jen převzaté informace a nového nic a stejně to každý ví.

Pak jsem ale zjistila, že článek takový, jednou publikovaný, nemůže se už jen tak odestát. A tak, aby to nebyl úplný podvod, jen krátce:

Letošní Vikýře PLAY od konce března v Malostranské besedě… galerie v půdních komůrkách, hraní, dotýkání se, nahrávání, snění, dvanáct smyslů člověka… akorát to slovo „interaktivní“ vůbec hezky nezní. Nemělo by se to snad ani prozrazovat, aby nebyl nával. A co, stejně bude, on to totiž už každý určitě ví. Těším se.

Zdroj fotek: www.praha-levne.cz