Fronta v reálu

Je pět hodin, zvoní budík. Mozek probouzí tělo, na víc nemá. Tělo vnímá, tělo reaguje, tělo vstává. Mozek příliš mimo, protiakce žádná. Ruce mažou, ruce mísí, ruce vaří, ústa poslušně se otvírají, žaludek neprotestuje. Ruce vše balí, oči sledují čas. Tělo, jakž takž pohromadě držící, opouští dům, s ním i člověk. Mozek stále nechápe.

Je 5.25, člověk stojí před domem. Zákeřný sněhu! To ty si padáš tak tiše, že člověk, naivní a rozhodnutý, co neprohlédl slepenými víčky a přivřenými žaluziemi, tě vnímá až teď. Ty nesněžíš, ty chumelíš. Zapomíná, že tě přeci má tak rád. A zase bude, ale teď, teď ne. Člověk zmaten, tělo poslušné, mozek pomalu se chytající, všichni pospolu nasedají do tramvaje. Projíždějí Prahou, závějovou, a doufají, že na druhé straně města třeba… nesněží.

Sněží. Na Dejvické při výstupu přidávám se konečně k těm trojjediným vědomě i já! Nabíráme směr DD, někdy raději po silnici, neb chodníky jsou neprohrábnuté. A je z toho krásné páté místo! Takhle se na mě musí - s někým se dohodnout, že půjde taky, pak mi bude blbé zaspat, vzdát to, nedorazit. Dohodla jsem se s Michalem. Je 6.21. Kde je? Zaspal J. A pořád sněží, základní předpoklad dobré, vydatné a plodné fronty, tedy že v ní člověk něco načte, je tedy zhacen!!! První víc jak hodinu a půl tak trávím v občasném hovoru s předstojícím. Pán je běžec a běžkař. Vždy je dobré prekérnější situaci ulehčit si představou něčeho horšího. Pán tedy zmiňuje (kromě někdejších dvoudenních front na ledničky) i Vasův běh, kdy závodníci nejprve od dvou do pěti hodin v noci čekají na startu, aby pak vyrazili na devadesátikilometrovou trať. Z pána vyklube se dědeček naší studentky Julie. Praha je vesnicí uprostřed závějí.

V kritickém okamžiku těsně před osmou zachraňuje mě a mé rozklepané tělo konečně Michal. Procházka do Billy, pomohla by i blízká nikdy nezavírající knihovna, ale tu už nestihnu. Přichází paní pokladní, trošku vyděšená. Únorový program je výrazně „oškubán“, důvodem dlouhodobé onemocnění a těhotenství hereček, tak nějak skoro všech najednou J. Paní pokladní doufala, že si to lidé uvědomí a nepřijde jich tolik. Přišlo. Pořadové lístečky. My ještě máme možnost výběru, nakonec prodávají i na tři představení Dabing street, i když původně vyhlásili, že budou čekat, až budou mít jistotu, že zdraví dovolí hrát. Trošku je podezírám, že podlehli zájmu a možná budou rušit. Přesto lístky kupujeme a ještě na Dealer’s choice pro kamarády a Racka, co teprve bude mít premiéru. Ať zbyde i na ty za námi. A já, člověk ve mně, můj mozek i tělo, snad si to užijeme.