Energie sněhu!

Ekologičtí aktivisté na to ještě nepřišli, ale já - podobně jako mnozí ze Slunce - čerpám energii z toho bíla. Mým snem je projíždět se křížem krážem Prahou na běžkách a Petřín navýšit na pořádnou sjezdovku. Není to úplně praktické životní nastavení, když uvážím, že na důchod se tím pádem  nebudu stěhovat na levnější jih, ale do Skandinávie. Z dnešního odpoledne a večera a celého dne byla jsem však nadšená a dočista zblázněná. To se projevilo tak, že jsem se v devět večer převlékla do běžeckého a běžela, běžela, běžela… na konec sídliště a cestou neprojetou mezi poli, tam a zase zpátkyJ. (V takovém stavu většinou přepísknu tempo, tak jsem zvědavá, snažím se preventivně utěšit tělo zázvorovým čelem, aby zítra chtělo na běžky.) Na přechodech brzdila jsem skluzem před auty brzdícími smykem. Ovšem, kdo ví, jak pracuje podvědomí…. Já rozhodně ne, tak se tak trochu podezírám, že kromě nadšení zafungovaly i výčitky z pořádného kusu kavárenského dortu. Nevadí, jakákoli motivace dobrá, alespoň budu v těch osmdesáti v Norsku ve vrcholné běžecké i lyžařské formě, duševní pak už bude jedno.

Velmi vhodné pro děti :)

 

Chcete získat dítě pro divadlo? Rozhodně sáhněte po knize Anny Novotné Divadlo nás baví s podtitulem první kniha o činohře pro děti a rodiče. Sáhněte po ní ale raději někde v knihovně, nebo jen na chvilku v knihkupectví, budete se totiž divit. Kde začít s výchovou malého diváka jinde než u Čekání na Godota nebo hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? Přiměřené, ne? Dobré je seznámit ho i s Králem Ubu, Návštěvou staré dámy nebo Tramvají do stanicí Touha. Ááááááá….Díla nelehká pro dospělé, takže čím dřív se s nimi malí seznámí, tím dřív se stanou … nevím kým J.

 

Opravdu jsem to moc nepochopila - obrázky mají snad být naivně dětské (bez komentáře), seznámení s hrou pak spočívá v poměrně detailně převyprávěném obsahu, několika pojmy vysvětlenými po stranách a krátkými medailonky autorů her vzadu v knize. Z krátkých anotací her jsem si nejvíce oblíbila právě tu k Čekání na Godota:

Jaký smysl má náš život? – Otázka, která znepokojuje každého člověka. A tato geniální hra na ni dává jednu z možných odpovědí – lidská existence nemá smysl. Neustále čekáme na něco, co stejně nepřijde, zabíjíme čas, a ten přitom uplyne, aniž bychom ho smysluplně naplnili…. Takže teď už to děti víte a nějak se s tím vyrovnejte!

Ale jo, možná to trošinku chápu. Nějaký grant na to byl a podmínkou bylo zařadit tituly, které mělo v té době (nebo kdy předtím?, nebo plánovalo? knihy vyšla v roce 2008) Národní na repertoáru. Možná tak nějak. Existují i sourozenci této knihy - Balet nás baví a Opera nás baví. Do druhé jsem jen nahlédla, Tristana a Izoldu zahlédla, taky Blodkovu operu V studni. Uf. Pomoc. A opět áááááááááá J.

 

Vyhledávač pokladů

 

Od čtyř a čtvrtletého muže dostala jsem srdce (ano, to je on loni, za pár týdnů bude už samozřejmě lyžovat daleko lépe J)! Ve skutečnosti se jedná o dobře maskovaný vyhledávač pokladů. Moc praktická věc. Na odbočce mi prý vždycky ukáže kudy, proto ta kolečka. Dětské a dospělé významy, dohromady radost!

Fronta v reálu

Je pět hodin, zvoní budík. Mozek probouzí tělo, na víc nemá. Tělo vnímá, tělo reaguje, tělo vstává. Mozek příliš mimo, protiakce žádná. Ruce mažou, ruce mísí, ruce vaří, ústa poslušně se otvírají, žaludek neprotestuje. Ruce vše balí, oči sledují čas. Tělo, jakž takž pohromadě držící, opouští dům, s ním i člověk. Mozek stále nechápe.

Je 5.25, člověk stojí před domem. Zákeřný sněhu! To ty si padáš tak tiše, že člověk, naivní a rozhodnutý, co neprohlédl slepenými víčky a přivřenými žaluziemi, tě vnímá až teď. Ty nesněžíš, ty chumelíš. Zapomíná, že tě přeci má tak rád. A zase bude, ale teď, teď ne. Člověk zmaten, tělo poslušné, mozek pomalu se chytající, všichni pospolu nasedají do tramvaje. Projíždějí Prahou, závějovou, a doufají, že na druhé straně města třeba… nesněží.

Sněží. Na Dejvické při výstupu přidávám se konečně k těm trojjediným vědomě i já! Nabíráme směr DD, někdy raději po silnici, neb chodníky jsou neprohrábnuté. A je z toho krásné páté místo! Takhle se na mě musí - s někým se dohodnout, že půjde taky, pak mi bude blbé zaspat, vzdát to, nedorazit. Dohodla jsem se s Michalem. Je 6.21. Kde je? Zaspal J. A pořád sněží, základní předpoklad dobré, vydatné a plodné fronty, tedy že v ní člověk něco načte, je tedy zhacen!!! První víc jak hodinu a půl tak trávím v občasném hovoru s předstojícím. Pán je běžec a běžkař. Vždy je dobré prekérnější situaci ulehčit si představou něčeho horšího. Pán tedy zmiňuje (kromě někdejších dvoudenních front na ledničky) i Vasův běh, kdy závodníci nejprve od dvou do pěti hodin v noci čekají na startu, aby pak vyrazili na devadesátikilometrovou trať. Z pána vyklube se dědeček naší studentky Julie. Praha je vesnicí uprostřed závějí.

V kritickém okamžiku těsně před osmou zachraňuje mě a mé rozklepané tělo konečně Michal. Procházka do Billy, pomohla by i blízká nikdy nezavírající knihovna, ale tu už nestihnu. Přichází paní pokladní, trošku vyděšená. Únorový program je výrazně „oškubán“, důvodem dlouhodobé onemocnění a těhotenství hereček, tak nějak skoro všech najednou J. Paní pokladní doufala, že si to lidé uvědomí a nepřijde jich tolik. Přišlo. Pořadové lístečky. My ještě máme možnost výběru, nakonec prodávají i na tři představení Dabing street, i když původně vyhlásili, že budou čekat, až budou mít jistotu, že zdraví dovolí hrát. Trošku je podezírám, že podlehli zájmu a možná budou rušit. Přesto lístky kupujeme a ještě na Dealer’s choice pro kamarády a Racka, co teprve bude mít premiéru. Ať zbyde i na ty za námi. A já, člověk ve mně, můj mozek i tělo, snad si to užijeme.

Mám ráda fronty,

jen kdyby tak v nich nebyli lidi!

            Ne, nedala jsem se na tvorbu aforismů, ani jsem se - snad - dočista nezbláznila, takhle to prostě je. Fronty jsou pro mě šancí něco přečíst, občas využívám i ty kratičké u nás v Albertu, kratičké míněno vzhledem k možnostem načerpat něco z literatury. Fronty a veřejné dopravní prostředky. Jednu dobu jsem to do práce měla jen tři stanice metrem, což mělo za následek rapidní pokles přečteného. Ve frontách a busech, ač jsou v jakýchkoli zácpách, nedá se dělat mnoho moudřejších věcí, myslím. Při cestách rány a odpoledny tohle moje přesvědčení mnozí sdílí, fronty je ale, celkem pochopitelně, znervózňují, štvou a nasírají, což dávají najevo a mne tím vyrušují J.  Pro mě by tedy byly ideální takové dlouhatánské fronty tvořené vyrovnanými, v ideálním případě do něčeho začtenými, spoluobčany. A nebo, jsem ochotná přistoupit na kompromis, fronty, kde člověk mohl vyslechnout zajímavé, vtipné, nenaštvané hovory.

            Do jedné fronty chystám se zítra ráno, už dlouho jsem v ní nebyla. Dejvické divadlo je malinkaté a předprodej velmi sofistikovaný. V posledním roce stal se třífázovým, což už je trošku nad mé síly – chce to: a) ve čtvrtek v osm večer pokusit se něco „urvat“ na netu, b) v případě úspěchu nezapomenout, že je třeba rezervaci do tří dnů zaplatit, c) co se nepodařilo na netu, pokusit se jít v sobotu ráno vystát. Po zapomenutých rezervacích a několikrát típnutém mobilu v sobotu v pět ráno to třeba zítra vyjde. Online úspěch včerejšího večera roven nule, fronta to tedy jistí. Byla jsem v DD naposledy někdy před rokem, netuším, na kolikátou je potřeba teď za nových předprodejních pořádků dorazit, aby si člověk ještě mohl alespoň trošku vybírat. Pořád to snad není jako u Žižkovského divadla, kde se jednak stává či spává přes noc, jednak s lístky nepěkně kšeftuje, prý si tak přivydělávají třeba studenti nedaleké VŠE. Těžko říct, jak je to teď na „černém divadelním trhu“, před několika lety chtěl kamarád strašně moc pro tatínka lístky na Cimrmana a nakonec před Vánoci dostal dva za čtyři právě do DD.

            Tak uvidím, jak to dopadne po takovém veřejném přiznání k lásce k frontám a vyhlášenému dhodlání. Uvidíme, jestli vstanu, co přečtu a co koupím.

                                                          Za tmy už to ale snad nebude :).

                                     

Kulturní sedánek Kaktus a jiné takové

Před nějakými třinácti lety přemýšlela jednou v noci má kamarádka Lenka (alespoň to takhle vždycky vypráví), zda je vůbec možné, že kdysi se svými spolužačkami z anglistiky a bohemistiky rozebírala Joyce a Kunderu, když teď se jejich hovory točí jen kolem různých poloh při kojení, konzistence dětské stolice a výběru dobré školky. A tehdy, někdy mezi jejím druhorozeným a třetirozenou, zrodil se Kaktus, což je nedokonalý akronym pro Kapsí kulturní sedánek, kterýžto název skrývá příjmení hostitelů. Kaktus je s různou pravidelností pořádaný večírek, na kterém je zakázáno mluvit o dětech J a naopak „přikázáno“ mluvit o přečteném, viděném a slyšeném. Časem se naštěstí přidali i muži, kteří odmítali zůstávat doma, když jejich ženy dělaly něco tak zajímavého, totiž probíraly knihy, divadelní představení, koncerty, CDčka, výstavy a další všemožné kulturno. Já jsem se také přidala až časem a od té doby si to užívám. Někdy padne návrh na knihu, kterou si přečte víc lidí, někdy se podaří divadlo s větší účastí. Většinou jsou to ale jen náhody typu „jé, to jsem taky viděla“.

Mám pocit, že si člověk takových diskusí začne vážit až dlouho dlouho po škole, až když zjistí, že dočetl a dokoukal a strašně by to potřeboval s někým probrat. V anglosaském prostředí jsou „reading clubs“ úplně běžné, tak snad každá žena (asi je to vážně víc ženská potřeba) do nějakého patří. Kdysi se je tady snažili rozjet na Britské radě, v Praze se to nějak nechytlo, ale vím, že dlouho fungoval v Pardubicích, možná ještě funguje. Ale bez ohledu na nějaké Anglosasy, v poslední době (myslím i letech) jsem několikrát slyšela o podobných spolcích i u nás, vzniklých podobně jako Kaktus, že si prostě lidi chtěli o knížkách povídat! Nedávno mluvil v pořadu Čajovna na Vltavě nějaký pán z Brna, že se takhle scházejí v čajovně a nevím, nakolik diskutují, ale rozhodně si vzájemně předčítají. Krásné to zkrátka je, tyhlecty Kaktusy. Akorát že ten náš už nějak podezřele dlouho nebyl, těším se na další, mám na své poměry výjimečně načteno.

Tučková podruhé

Žítkovské bohyně dočetla jsem právě teď. Mám kamarádku, která strašně touží vydat se do toho kraje, mám jinou, také z knihy nadšenou s téměř stejně nadšeným manželem. A já? Že jsem po Vyhnání Gerty Schnirch neměla kdovíjaká očekávání a že jsem o tom tématu pranic nevěděla, byl můj čtenářský zážitek lepší. Trvám si však na tom, že Kateřina Tučková není dobrá prozaička. Obdivuji ale tu spoustu práce se sháněním materiálů, se studiem dokumentů. Znovu jsem ale měla podobný pocit jako u „Gerty“ - radši bych si o příbězích, praktikách a osudech bohyň přečetla v knize populárně naučné (i takovým jsou udělována různá ocenění, aby si jich čtenáři všimli J), románová kostra působila na mě na několika místech hrozně uměle, skoro se mi chce říct školsky. (Pro ilustraci jen střípek, co mám třeba na mysli: Dora se má dozvědět něco o své matce, postavíme ji tedy pod okno, kde „náhodou“ vyslechne rozhovor své tety s jinou starousedlicí. A tak je to mnohokrát). Nemám jedno konkrétní místo, kde bych měla pocit, že autorce „definitivně“ došly síly (snad až na samotný závěr, posledních nějakých padesát stránek), spíš se z mého pohledu slabší a silnější (přiznávám, i napínavá) místa střídala. Jsem ale ráda, že jsem Bohyně přečetla, ani tentokrát neodrazuji, čtivá ta kniha rozhodně je.

Dvakrát mě při čtení přepadly otázky, touhy či myšlenky, které autorka nejspíš vyvolat nechtěla. Ta první je obrovská touha po horách…Odjet, do nějakých, jedno jakých, tak týden v nich jít!  S baťohem, bez lidí, zastavovat se na chalupách, kupovat sýr J… to si tedy ještě musím nějaký ten měsíc počkat. Pak snad. I to chození v lijáku jsem Doře záviděla (ten by tedy nemusel být celý ten týden J).

Druhá byla závažnější. Myslela jsem, že ji už mám vyřešenou, ale asi ne. Má smysl pátrat v Stb archivech? Po konkrétním jménu? Po blízkém jménu? Není to něco, co by mě nějak pálilo, ubíjelo, ale… v hlavě to jak vidno mám pořád.

Velvyslanec to otočil

Měli jsme včera na gymnáziu přednáškový den. Zvát si do školy odborníky „všeho druhu“ J nebo se za nimi na různé debaty či programy vydávat je normální, my jsme je poprvé sezvali v takovém počtu. Ten počet byl dvacet jedna, tedy jedenáct přednášek v prvním bloku, jedenáct ve druhém - jedna se opakovala, kdyby to snad někomu nevycházelo. Matematik, biologové, ekonom, novinář BBC, literární teoretici a překladatelé, odbornice na portugalské fado, člověk, který zároveň vede výcvik v URNĚ a zároveň postgraduálně studuje teologii a je jáhnem… Určitě jsem na někoho zapomněla.

Nervózní jsme byli dost. Že přednášející hromadně ulehnou s chřipkou, že selže technika, že se studenti sice disciplinovaně na přednášky přihlásili, ale ani jeden nedorazí, že ….. No bylo jich dost, těch „že“. Vítěznou příhodu dne ale samozřejmě nikdo z nás nepředpověděl. To takhle sedíme všichni ve třídách během prvního bloku, když kolegu-spoluorganizátora vytáhne na chodbu paní zástupkyně. Prý k řediteli právě napochodovala ochranka velvyslance problematického státu, že to tu jdou okouknout, „šéf“ že už je na cestě na tu besedu, co tu s ním má od jedenácti být! Lukáš pak vyprávěl, co mu v tu chvíli běželo hlavou. Vůbec nepochyboval J: do školy jede izraelský velvyslanec a nikdo o tom neví, tak to je jasný, to ho sem někdo vylákal a spáchá tu na něj atentát. Jen mu nebylo jasné (rozuměj Lukášovi), jestli budou střílet ze střechy nebo je tu někde časovaná bomba.

Vysvětlení, jak už to tak bývá, bylo veskrze prosté, když se tedy k němu všichni zúčastnění dobrali. Jedna z kolegyň velvyslance na debatu skutečně zvala, když jí ale návštěvu nikdo nepotvrdil, pustila vše z hlavy. To ráno odešla s nejmladšími studenty do kina J. A chudák Lukáš pak ještě nějakou dobu sám sebe přesvědčoval, že když se tedy velvyslanec na půl cesty otočil a vrátil „domů“, snad někoho napadlo bombu „vypnout“.