Taková povídka krátká

( črta spíš)

 

 Motýlci

 

Vůně kávy, co o ní všichni básněj, mně teda nějak zázračná rozhodně nepřipadá, z dortů se mi dělá špatně. A Plzeň je zapadákov. Jó, kdybysme tak měli kavárnu v Paříži, konec konců i ta Praha by stačila, pro začátek! Chtěla jsem aspoň fotku Eifelovky naproti velkýmu zrcadlu, ale prý, na co bysme si tu hráli Pavlínko, buď spokojená s tim, co máš.

A tak si představuju. Když je tu lidí jen pár a já třeba utírám lžičky, tak vůbec nemyslim na ty lžičky, ale snažim se zaslechnout, co si kdo povídá. Stačí věta, půlka věty a já pak už vim, vymejšlim si, co je to za člověka, s kym bydlí, jakej je, jestli se každou chvíli hádá nebo trošku pije, kam půjde potom a jestli si bude vyčítat, že u nás tolik utratil, co se mu přihodilo minulej tejden a proč si nejdřív objednal ke kafi koňáček a pak to zase zrušil. Někdy je to docela legrace a někdy se málem rozbrečim, jak dojemně to vymyslim.

Bože, ať si to ta paní s holčičkou v kytičkovaných šatičkách rozmyslí, ať jim to připadá moc drahý, ať se holčička začne vztekat, že přeci měly jít na zmrzlinu. Děti bych do kaváren nepouštěla, Židi mi nevaděj, kolikrát to na nich ani nepoznáte, ale děti strašně. Přijdou načančaný a vodcházej ublemcaný. Když se nikdo nedívá, házej si drobky do čaje a pozorujou, co se s nima stane. Já pak vymejvam ty kašičky na dně. O dětech si radši nepředstavuju nic. Ale tyhle už si to nerozmyslej, ty už maj svoje místečko vyhlídnutý, mohla bych se přetrhnout a stejně je neodradim. A ještě se mi usaděj hned tady u pultu.

I když možná to zas tak strašný nebude, možná si přeci jenom trošku užiju. Paní právě dorazila kamarádka, pusy se jim rozjíždějí a holčičko, ty se budeš muset nějak zabavit sama. Maminka se nám totiž nějak zamilovala. Er ist so nett a ona prý vůbec neví, co má dělat, Tyldo poraď. Viděli se s Oskarem jen třikrát, ale tak krásně ho popisuje, že by se rovnou dal malovat portrét. Chtěla by s ním žít, tím si je jistá. Jenomže. Je tu to dítě, z ničeho ještě nemá rozum, může mu to udělat?

Dítě asi rozum opravu nemá, víc než větrník ho zaujal ubrousek a neodbytně se dožaduje nůžtiček. Ano, miláčku, maminka ti půjčí z manikúry a dávej pozor na ubrus. Vystřihni nějakou hezkou dečku, můžeme ji tu pak nechat na stole, slečna kavárníková bude mít radost. Obrovskou, paninko.

Nepředstavuju si vůbec nic. Holčička si za chvilku přendává ubrousek ze stolu na klín, líp se jí takhle stříhá, špičku jazyka mezi zuby. Na ubrus měla dávat pozor, teď už nemusí na nic. Nůžky zajíždějí do látky, jde to nějak hůř, ale papírová dečka vypadá moc pěkně. Kousíček kytičky padá na zem, za ní další, snášejí se na podlahu jako mrtví motýlci. Dítě ví, že ho pozoruju, a usměje se. Mně vyjde na oplátku jen škleb. Jen pokračuj, začatou práci je třeba dodělat. Snad je zvuk stříhané látky nakonec přeci jen silnější než zmatek v hlavě. Maminka vykřikne nad tou pohromou a ještě než začne spílat dcerce, obrací se vyčítavě na mě, jako bych to byla já, kdo měl dítě líp hlídat. Urputně se věnuju lžičkám. To máš za to! O mym tátovi se tady tahle mluvit nebude!!