sobota 28. prosince 2013

Zjevení Shauna Tana



Včera a dnes jsem si pro sebe objevila Shauna Tana. Knížku Příběhy z konce předměstí jsem v knihovně vzala spíš náhodou a už mi tu hezkých pár týdnů ležela. Pak jsem ji otevřela a nadchla se! Patnáct příběhů s nádhernými obrázky od samotného autora, australského ilustrátora a spisovatele. Už jen ten obsah J:  


Snové, surrealistické, poetické, vtipné, překvapivé, absurdní, melancholické. Metaforické. O životě, jeho smyslu, životním stylu. Takové jsou vyprávěnky Shauna Tana. Kniha z těch, které sbírají ceny v kategorii literatura pro děti, užijí si ji ale (možná víc? hlavně?  také) dospělí. Všechny příběhy se odehrávají v neurčitém městě, nepojmenované zemi (i když k Austrálii má blízko), ani jejich vypravěči či hrdinové jména nemají, je tu jen nejasný pocit, že je vyprávějí či zažívají členové jedné rodiny - otec a syn, bráchové, jednou se objeví i dědeček. Nejasnosti ale nikterak nevadí, protože jinak jsou příběhy docela konkrétní. Ve všech se objeví nebo existuje něco překvapivého, nečekaného, skoro zázračného: vodní buvol na prázdné parcele, svatební prstýnky za rezervní pneumatikou, v podchodu člověk ve skafandru, dugong na trávníku před domem. Důležité jsou pak reakce lidí na ona „zjevení“. Ty jsou často laskavé a právě v nich je mnohokrát něco poetického, takové „aha“ nad životem, zároveň se tu však lidé i hádají, házejí po sobě talíře, vzájemně se obviňují nebo ubližují zvířatům.

Způsob ilustrací se navíc u každého příběhu liší, tohle je například koláž ze Vzdáleného deště o básních, které lidé napíší, ale nikdy nedají nikomu přečíst. (Asi z celého souboru nejpoetičtější a nejméně příběhový text.)


 
A takhle vypadají balistické rakety z povídky Ostražití, nikoli vystrašení. Každá domácnost má svoji a za úkol vždy první neděli v měsíci ji umýt, občas zkontrolovat hladinu oleje a čas od času přetřít přidělenou barvou. Naštěstí je spousta lidí začne natírat vlastními barvami a vzory, na Vánoce obtáčet barevnými světýlky a nacházet pro ně daleko lepší využití - k pěstování sazeniček, uskladnění kolíků na prádlo a topného dřeva, jako boudu pro psa či dokonce pec na pizzu (horní dutá část je výborný komín).
 
 
 Tan je mimochodem také držitelem Oskara za nejlepší animovaný film, který vznikl podle jedné z jeho knížek - The Lost Thing. Tady jen upoutávka, na YouTube k nalezení celý. Za sebe - s tímhle autorem jsem rozhodně neskončila :).


 
 
 

 

pátek 27. prosince 2013

Učí se z filmů a her

Jen taková kratičká poznámka, i když je mi jasné, že spoustu rodičů dětí školou povinných a teenagerů to vůbec nepřekvapí. Mne ale ještě pořád ano. Přitom bych si před pár lety nemyslela, že to jde. Ale hodně se to mění a teď už to vím: Jde! A co konkrétně? Naučit se anglicky z filmů a her. Nejenom rozumět, tomu by člověk uvěřil bez problémů, ale plynule mluvit. Přicházejí v poslední době na gymnázium někteří studenti s výbornou angličtinou (až na úrovni CAE – komu to něco říká, či B2 až C1 – komu zase tohle J). Ne všichni přitom dlouho žili někde v cizině, studovali na anglických školách, jsou potomky či neteřemi a synovci bývalých au-pair provdaných do Británie – zkrátka a dobře hráli a dívali se. Jak ty jejich mozky a mozečky přesně v tomhle ohledu fungují, to si dost dobře představit nedokážu, ale je to tak. (Nedávno mi ostatně ve frontě před Dejvickým divadlem potvrdila i ředitelka jedné velké jazykové školy, že mají stejnou zkušenost.) Vůbec nechci říct, že by teď všichni měli zasednout a „pařit a čučet na obrazovku“, jen že by se hry a filmy neměly podceňovat. (Oni ti, co tak dobře umí, nutně museli dělat taky něco jiného, bývají šikovní.) Jak potom dál se studenty, kteří s takovými znalostmi přijdou, to už je na jinou diskusi či článek…
Debata o zrušení dabingu připadá mi zbytečně hysterická, nemyslím, že by ho někdo den ze dne zrušil. A ačkoli ta nedávná výzva pocházela od středoškoláků, oni ho moc neřeší. Najdou si film v angličtině a mají vystaráno, tím spíš, že třeba britské seriály jsou často tak lepší než naše. Jó, taky bych si přála mít čas je sledovat, třeba by ještě i ten můj mozek zabral a něco pobral! Viděla jsem díky studentům před Vánoci jeden díl nového Sherlocka a užila si ho moc.

Vánoce po britsku

Ne, nedávali jsme si dárky až ve středu ráno, ani nezapalovali vánoční „pudink“. Jen jediným projevem, který jsem si pustila, byl ten královnin. Nebyl (taky J) nijak světoborný, zato milý. A na doporučení spolužáka z anglistiky přála jsem si od Ježíška sebrané dopisy královny matky. Tatínek mi je opravdu daroval, i když jsem se později dozvěděla, že to nebyl úkol z nejlehčích – v SMSce do Londýna jsem mu na začátku prosince přesný název knihy nenapsala.

 
Můj tatínek ale není žádný troškař! Ke knize přibalil i recept na Queen Mother coctail: 1 part gin, 2 parts Dubonnet, orange or lemon twist to garnish (optional). A dodal i ingredience! (Prý by byl dokonalým knihkupcem, komentoval to onen kamarád.)

Kniha i drink jsou výborné. Krátké dopisy členům rodiny, přátelům, politikům. Také úryvky z deníku a vysvětlivky ke jménům a událostem. Vtipné, především vtipné, ale také dojemné, laskavé, chytré!, zajímavé, nádherná angličtina. Ta dáma uměla psát. A pít J. „Rarely went a day without having at least one of these (ie. coctails) and getting the mix right was crucial,“ vzpomíná služebnictvo. Dožila se 101 let.

úterý 24. prosince 2013

Překvapení

 
nebude :). Nevymyslela jsem nic, v rádiu jsem zaslechla moc pěkné jazzové úpravy koled, ale na webu nenašla, respektive neměla čas hledat. Vyrážíme vstříc Ježíškovi. Děkuju všem, kdo se do mého "kalendáře" v prosinci dívali a třeba si něco i pustili. Děkuji za odkazy na další písničky v komentářích. Bavilo mě plnit okýnka, jak už jsem psala nejednou, otevírala jsem si je taky dost pro sebe. Jen tu Rybovku jsem si v uplynulých dnech pouštěla několikrát, vždycky od začátku a nikdy nedoposlouchala do konce, vždycky jsem někam musela odběhnout. Takže vám přeju, ať máte teď o Vánocích čas  v klidu doposlechnout všechno a všechny.  (A pokračování známé skladby také k nalezení na YouTube).

pondělí 23. prosince 2013

Sinatrova verze


Nápady by byly, ale nejsou moc vánoční, tak radši jednou mojí oblíbenou anglickou. A jestli zítra vymyslím něco jiného než Rybovu mši, překvapím nejvíc sama sebe. Na druhou stranu to už bude docela jedno, protože každý bude svých radostí dost a  nebude mít touho dívat se sem. Ostatně jako u opravdového adventního kalendáře – největší okénko nakonec, největší kus čokolády, ale všude kolem už je tolik sladkostí… Klidné a radostné Vánoce si užijte!

neděle 22. prosince 2013

H plus H plus Kožená

Dnešní večerní píseň je trošku reakcí na komentář u posledního adventního okénka, ale říkala jsem si už dřív, že ji sem asi dám. Nějak před rokem jsem si na koncertu Českého kalendáře až trochu s hrůzou uvědomila, že písničky s Horáčkovým textem mám docela ráda samostatně, jak jich ale slyším několik za sebou, už je trošku špatně snáším. I když to možná platí u těch novějších, ty starší mi ani „po skupinkách“ nevadí. Na koncertě mi každopádně pak už připadaly příliš na jedno brdo, příliš stejně patetické …a dost už, víc kritizovat nebudu, když máme ty Vánoce. Tuhle mám každopádně dost ráda. A Magdalenu moc!

Krátce o cukroví

Volala jsem dneska mamince s prosbou o recept na nějakou děti-friendly verzi včelích úlků, tedy bez ořechů a syrového žloutku. Měla. A že ho četla z kuchařky, jala se diktovat i postup. Chtěla jsem ji zarazit, že to snad nutné není, když se dostala k bodu dělání důlků na náplň pomocí měchačky. Rozesmály jsme se obě, když jsem jí sdělila, že žádný kuchyňský nástroj s kulatým držadlem doma nemáme. „No a jak děláš jíšku?“ upřímně se zděsila. Možná jsem si na poslední chvíli zajistila ještě jeden dárek J.  Shodly jsme se, že malíčkem to půjde stejně dobře. V té chvíli jsem ještě netušila, že nenajdu ani formičku, která „přeci vždycky v tom šuplíku byla“. Tedy… vždycky ne. Bývala tam taková ošklivá moderní umělohmotná, protože ta krásná dřevěná po babičce už není. A její ztrátu mám na svědomí já, ač jsem to nikdy doma neprozradila. Jasně, kdyby se ptali a pátrali, šla bych s pravdou ven, je to jen taková malá škoda, nic víc, ale že to všichni vzali jako zmizení věci v propadlišti času někdy při stěhování, neřekla jsem nic. Hrozně dávno půjčila jsem si ji tehdy u našich a vyrazila na kamarádčinu oslavu … promoce, narozenin? Pamatuji si jen to, že jsem měla igelitku, v ní dvě učebnice, formičku a lahev šampaňského, co jsem ji dostala v nějaké firmě na poslední předvánoční hodině. A ta mi asi byla osudná :(. Pointa je jednoduchá, tašku jsem v hospodě zapomněla, druhý den tam o ní nikdo nic nevěděl. Kdyby v ní tenkrát  to nebylo šampaňské, asi by na mě na místě počkala.

Taková minipříhoda a jak člověku zůstane v hlavě. Ze sentimentality, ze vzpomínek, smutku. Vzteku nad vlastní blbostí. Ono s tím cukrovím od babičky to je vůbec zvláštní. Pekla výborné, to tak babičky dělávají, a hrozně velké, od nikoho jiného jsem nikdy takové neviděla. Člověk by si ho tak rád zopakoval. Recepty by byly – jenomže, ono chutná jinak! A tohle není tvrzení z nějaké sentimentality, shodli jsme se na tom všichni, i členové rodiny z těch racionálnějších. Není to zkrátka ono! Někdy trošku, náznakem, ale stejné prostě ne. Čím to? Tehdy byly prostě jiné ingredience, řekl mi tuhle někdo. Ale ne, babička cukroví pekla v době „našich ingrediencí“ a zkoušeli jsme ho dělat i docela brzy po tom, co zemřela. Bude to v něčem, co babička přesně věděla, ale nikdy si to nezapsala. Bude to tajemství z nejtajnějších. Asi je to tak dobře (ale stejně bych si ho dala J).

sobota 21. prosince 2013

Pred obrazom Friedy Kahlo

Dneska jsem rozhodnutá „strašně brzy“. To proto, že CD Szidi Tobias Punto Fijo si tu pouštím už od včera. Je sice sólové, má na něm však hosty. Ona by taky mohla zaznít, ale nezazní (zatím – je fakt, že zatímco po pár prosincových dnech jsem tu zapochybovala, jestli adventní hudebno vůbec dotáhnu, tak teď mám nápadů tolik, že na všechny určitě nedojde… jestli tedy počítám správně, což vůbec jisté není). Zpátky k věci. Tuhle písničku zpívá Milan „Vyskočko“ Vyskočáni, autor všech skladeb na CD. Text Peter Lipovský. Jde sem zase bohužel vložit jenom takhle http://www.youtube.com/watch?v=h324rB23iWM ,
tak alespoň fotka té, o které to (taky) je:


Možná mne trochu inspirovala ta pěkná řetězová hra na Facebooku, co teď propukla. Kliknete-li na „líbí se mi“ u obrazu na profilu „přítele“ J, ten vám vybere malíře, jehož nějaké dílo si zase musíte dát na profil vy. A tak dále a tak dále. …. Ale výběr  spíš víc ovlivnila různá tempa, nálady, změna uprostřed písně. Krásná skladba zkrátka.  

pátek 20. prosince 2013

Truvérská mše


Už se to blíží. Zklidnění. A část Truvérské mše Petra Ebena. Nedávno ji zpívali naši studenti na vánočním koncertě, vůbec jsem ji neznala, zalíbila se mi.

čtvrtek 19. prosince 2013

Petr Nikl... v hudbě, obrazech, novinách :)



Dneska žádné dlouhé pátrání a rozhodování, přemýšlení, že tuhle spíš ne, protože radši tuhle…Dneska to musí být nějaká od Petra Nikla. Nějaká zajímavá i výtvarně.
V Ústřední knihovně má výstavu, v sobotu křtí v Arše knížku básniček zhudebněných na dvou CD.  Téma času na obrazech i ve slovech.

 Flirtuje s námi,
tenčí než vlas,
   sžírá své blízké,
  kudlanka čas…

Kdo viděl Hnízda her nebo Vikýře play, mohl by být zklamaný. Čekejte něco jiného, snad nebudete. Pravda, pohybují se tu v písku či v rozsypaných drobných korálcích mechaničtí švábi (motobrouci, jak říká Nikl). Svými nevyzpytatelnými pohyby baví nejen děti a jejich cestičky promítané na zeď působí poeticky. Kovovými nožkami namočenými do barvy vytvářejí vlastní autorské obrazy, do kterých jim nezasahuje ani hlavní tvůrce sám – jen si je dlouhou tyčí s magnetem přitáhne a dobije jim baterky. Ale jinak, v prostou a na zdech, zavěšené obrazy. Zámotky a kukly. Květiny, zárodky, růst. Odkazuje na svoji maminku, hodně pracuje s tímhle jejím portrétem z dětství.


 
Jemňoučké, intimní nahlížení do hlavy tvůrce. Většinou v šedobílé, ale když se na obraz (alespoň mně se to dnes stalo) chvíli díváte, připadá vám barevný. Zvláštní úkaz. Interpretace obrazů je někdy těžká a nejednoznačná, to je ale to krásné. Když dneska Petr Nikl na výstavu na koloběžce dorazil (tráví na ní dost času), ptali jsme se ho, zda jeden z předmětů na obraze představuje rohlík nebo kuklu. „Jó, s tím já vám neporadím,“ pravil a zmizel. V prostorách knihovny hodně koncertuje, třeba 28. 12, to bych zrovna ráda zašla. Více informací tady. A zítra má rozhovor v LN. Těším se na něj.

Trojan, Pavlata... Bludiště v rádiu

Mám strašně ráda rádio. Měla bych tedy říkat rozhlas, že ano, protože ta krabička mi zase tak k srdci nepřilnula, ale médium ano. Máme to myslím v genech. Za mého dětství, mládí, dospívání J jsme televizi neměli a moje maminka například, když nás měla malé, zapínala rádio každý den po poledni v době dětského spaní. Žádný odvaz, řekla bych, v tu dobu bylo pravidelně na programu vysílání pro zemědělce. Ale byl taky Hajaja a sobotní poobědové hry pro mládež a nedělní pohádky, to první měla jsem radši. A Domina a sobotní a nedělní rána … už si nevzpomínám, co všechno.

Každopádně zůstalo mi to dodnes a takové rozhlasové hry nebo čtení na pokračování – třeba k žehlení – to je prostě většinou radost. Akorát mě strašně štve, že online zůstávají většinou jenom něco přes týden, nechápu po pravdě, proč to nejde déle.
A právě už jen do půlnoci 20. prosince bude hra Ladislava Smočka Bludiště. Pustím si ji ještě alespoň jednou, byť vlastně docela drsná, udělala mi radost. A jestli plánujete půlhodinu nějaké manuální činnosti nebo třeba odpočinku J, možná se vám bude taky „hodit“.

Myslela jsem při ní na hry pana Havla. Neměla bych to asi říkat, protože Smyček je dobrý autor sám, nemá potřebu od nikoho opisovat. To asi že tvořili ve stejné době, inspirovali je podobné situace. Výborně napsané, výborně zahrané. Taky moc dobře udělané zvukové efekty. Rozhovor podivného vrátného u vstupu do bludiště (Michal Pavlata) a člověka, potenciálního návštěvníka, který se snaží přijít bludišti trochu na kloub a hlavně dopředu zjistit, jestli je z něj někde východ (Ivan Trojan). Vrátný opojený vlastní mocí, absurdně významnou funkcí. A bludiště symbolizuje co? A to si právě každý může interpretovat sám… stát? instituce? bezvýchodná situace? labyrint manipulovaných, kteří se do něj bezmyšlenkovitě vrhají? … každopádně dostat se z něj nejde. Hezký poslech případně!
 
 
 
Fotky z natáčení převzaty z webu rozhlasu.

středa 18. prosince 2013

Předvánoční Sinéad

Doučila jsem poslední letošní hodinu, což zdaleka neznamená, že nemám co na práci J. Mám! Ve škole i jinde.
Vymysleli jsme si na začátek února pro studenty a se studenty moc pěknou veleakci: den plný přednášek a dílen, tedy nejdřív dva bloky přednášek, vždy šestnáct odborníků bude mluvit na různá témata, po poledni pak workshopy – od psaní, přes tanec či fluorescenční mikroskop a všechno možné jiné až po třeba konstruování létajících dronů (což si ale vůbec nedovedu představit; prý s tím Američani sestřelují letadla, říkal mi někdo…tak uvidíme). Nezrodila se ta akce jen tak z čisté vody, různé podobné jsme studenti i my pořádali, ale nikdy ne v takovémhle měřítku. Chtěli jsme mít před Vánoci vše domluveno. Nemáme J. Už se mi o tom i zdálo. Klidný spánek to tedy zrovna nebyl, ale přípravy jsou snad na dobré cestě. Ono taky, když má člověk pocit, že onen slavný den nadejte až za nějaké tři čtyři měsíce a věnuje se přípravám poněkud liknavě, ležérně a vyčkávavě (s vědomím, že všichni přeci máme spoustu kamarádů, kteří nám jistě strašně rádi přijdou workshopy udělat), tak se pak nemá co divit, že.
Ale z jiného soudku. Psala onehdy kamarádka, že linecké se nejlépe peče při The Cure. Nedokážu posoudit, já jsem se dneska mezi louskáním ořechů prohrabávala starými kazetami, se kterými se pořád nějak nedokážu rozloučit, i když už nejdou vlastně na ničem v téhle domácnosti přehrát. A pouštěla si Sinead z dávných časů, kdy jsme si k jedněm Vánocům strašně přály „dvojče“, abychom si – my malé pirátky předinternetového věku – mohly pořizovat kopie.
A tady je zmíněná:  
 

Nemůžu jinak než láskou

Včera ji hráli ve Viole poprvé – hru o Boženě Němcové, jejím muži, dalších mužích. Herecké výkony skvělé, Tatiana Vilhelmová jako ona a Aleš Procházka jako on, oba výborní. Také Tomáš Pavelka v roli všech ostatních pánů, Boženina otce, mnoha mužů milovaných, lékaře…Až neuvěřitelně dobří, hlavně na to, že to byla premiéra, kdy jsou často všichni ještě nejistí, nervózní, napjatí. Mojí mamince tekly slzy.


Celá hra je složena z útržků jejich života, vtahu a vztahů, zápasů, bolestí, ale ty fragmenty na sebe navazují, jsou pochopitelné, jsou to celé scény a dialogy. Nálada se mění hodně rychle a zejména Vilhelmová tam má hereckých poloh nepočítaně. Žena, která vstupuje do manželství jako dítě, žena později nešťastná, trpící, vášnivě zamilovaná, vlastenecká, doufající, podvolující se, bojující, zlomená ztrátou syna. Milující. Všechno jí to věříte.
 
Jenomže. Já mám dost problém s tím přijímat ten až klišovitý pohled, že ona byla oběť a on zlý tyran. Dneska už se z různých pramenů ví, že to tak nebylo, že to manželství nebylo moc šťastné, že spolu bojovali, každý od něj čekali něco jiného, s oběma bylo asi tomu druhému těžké žít, ale sotva to lze dávat za vinu jen jednomu. Tahle hra není černobílá, to rozhodně ne, ale hlavně první polovina je hodně z pohledu jejího. (A k těm stereotypům ještě: Nedávno historii zjistili z policejních záznamů, že trnovou korunu nedala na Havlíčkovu rakev ona, jak jsme se to učili, ale Josef Němec.)
 
Tu inscenaci ale rozhodně doporučuju. Možná se z ní nic nového nedozvíme a zakořeněné představy se posílí, ale to herectví… to herectví prostě a taky způsob poskládání scén za sebou, proměny napětí, řada postav hraná jedním hercem… radost z vidění! (Ráno ten den jsem se začala trošku bát, když pan režisér v rádiu vykládal, že dopisy Němcové nečetl – přitom se říká, že je to to nejlepší, co napsala – ale ty jsou možná na nějakou jinou inscenaci. Člověk nesmí chtít všechnoJ)
Fotky pochopitelně z www.divadloviola.cz. Barbora Hrzánová na začátku představení ze záznamu varuje, že budeme-li fotit herce při výkonu, utekou nám :). Jo, přesně tak to říká.

úterý 17. prosince 2013

Patricia Barber

Zase žena, zase temný hlas, zase jazz. Co víc říct. Nejdřív tedy jeden jazz bezeslovný:


A potom písnička. Ne, není veselá. Je krásná, alespoň pro mne. Pro koho ne, třeba se mu budou líbit fotky:): http://www.youtube.com/watch?v=sHwiVBVGt1Y .



pondělí 16. prosince 2013

Ceremony of Carols


Dneska mi tuhle nádhernou vánoční hudbu připomněla v divadle maminka. Byla na koncertě sboru, ve kterém zpívá její bývalý kolega, a vrátila se nadšená, nikdy dřív prý ty skladby neslyšela. Jestli někdy budete mít šanci koncert s tímhle programem zažít, určitě běžte - koledy Benjamina Brittena často zpívají amatérské či dětské sbory, ale i profíci. Tady ukázka kraťoučká, jen tak na nalákání.

neděle 15. prosince 2013

Kniha roku nejen v LN

Nikdy jsem odpovědi na tyhle otázky neuměla, neumím dodnes: Jaká je tvoje nejoblíbenější kniha? Nejobdivovanější literární hrdina? Nejzamilovanější film? Nejkrásnější písnička? Nevím, nechci, neumím. Zeptejte se za týden, za půl roku, za dva, může to být jinak.

Ale tuhle anketu mám ráda. Myslím předvánoční v LN o knihu roku. Snad proto, že v ní žádná porota nemusí dojít ke shodě, což pak často znamená výsledky podivné, komerční, nepochopitelné – platit může třeba jen jedno slovo z toho výčtu. Tady je to součet hlasů. Navíc mě hrozně baví pročítat odpovědi. Nečtu možná úplně všechny, ale ráda se dívám, jaké knížky vybral ekonom, kněz, biolog, filosof… . Možná mne to zajímá i víc, než nominace spisovatelů, kritiků, vydavatelů. Nechávám si ty novinové stránky dlouho a během roku někdy vybírám i z nich. I když je toho tolik, co by chtěl člověk přečíst.

Letos vyhrála sbírka poezie Bohdana Chlíbce Zimní dvůr. Četla jsem ukázku jen kratičkou, těším se na víc. Pořadí na dalších místech tady. Ptali se také organizátoři na knihu století. Tak to už vůbec nejde, přeci! Ale někteří z respondentů šli na to krásně, vybírali ty, které je nejvíc ovlivnily v dospívání – Škvorecký, Kerouac, Vonnegut… Jiní Jeruzalémskou Bibli. Mnozí Kafku a Haška, ale několikrát taky Nezvala, to mne překvapilo, potěšilo. Ano, vlastně ano, říkala jsem si.

A mne letos zase neoslovili, abych jim řekla svůj tip na knihu roku! Nechápu proč, ale stává se jim pokaždé J. Ale já, já se odradit nenechám a vyhlásím si anketu vlastní. Pravidla mám mírnější, počítám rok přečtení, ne nutně vydání. Nevím, nechci, neumím, ale když se to omezí na jeden rok, tak říkám:

Flannery O’Connor: Všechno, co se povznáší, musí se setkat. Pro drsnost příběhů, jazyk, každodenní zlo nejen amerického jihu, často skryté dobrými úmysly. Pro umění vystavět povídku, udržet napětí, pro popisované detaily pohybů. Pro překvapivé, i když tušené, kruté konce.
 
TomRobbins: P jako pivo. Pro vtip, poetično a téma.
Zuzana Brabcová: Stropy. Pro jazyk a propojování obrazů. Pro schopnost zachytit vlastní hrůzné zážitky literárně. Pro překvapení, že něco tak strašného, jako je pobyt na detoxu, může být zachyceno tak literárně skvostně.
Ááááá! To třetí místo musí být sdílené, proto se mi tam nevešel: Timothéde Fombelle: Vango. Pro strhující příběh, poetiku, tajemno a létání vzducholodí.
Je to tak těžké vybrat tři. Nenápadně do konce roku přihodím další J.

Český Kanaďan z Quebecku


„Český“ možná neplatí úplně, ale rozhodně: žije tady, učil tady, hraje tady, zpívá tady. (Většinou v Jazz Docku). Oženil se tady. Má dítě, tady.  Takže snad i zůstane J.

sobota 14. prosince 2013

Před Dejvickým

Ne v devět hodin dvacet pět, ale v 5.25 vstávala jsem dneska ráno. Naštěstí mne neopustilo štěstí, protože zaspala jsem jenom docela malinko, stačila udělat do termosky čaj, najít první letošní čepici a rukavice (protože včera večer by to bylo zcela zbytečné, že, takhle předjímat události…J), obout pohorky a vyrazit. Mohlo by se zdát, že do hor, ale to jsem jen svým vybavením vytvořila optický klam, zamířila jsem přes kus Prahy a před Dejvickým divadlem spořádaně jsem se zařadila do fronty. Ano, už je to tu zase, předvánoční čas a několikahodinový okamžik, kdy je třeba veškeré myšlenky na pohodlí a lenost zapudit a ponechat jen ty láskyplné na bližní a na umění. Moje maminka ještě neviděla Teremina (ehm, třeba proto, že loni jsem takhle jednoho prosincového rána prostě budík zamáčkla) a už je myslím na čase. Nejsem si jistá, ale tak nějak tuším, že navždy ho hrát nebudou.

Když to ale po sobě čtu, musím uznat, že přeháním. Nebylo to tak hrozné. Hlavně asi proto, že mobil se mnou na cestu nevyjel, nemohla jsem proto každých pět minut kontrolovat „kdy už…“, a tudíž to celkem uběhlo. Na čtení sice nejdřív tma a zima, pak už jen zima, ale v osm rozdávaly se jako odškodné krásné dejvicko-divadelní rukavice, chvilku nato otevřela kavárna, ve frontě jsem potkala známou…a hlavně - koupila, co jsem chtěla, pro maminku i pro sebe! Takže co si více přát.
A ještě vlastně, abych nezapomněla, získala inspiraci pro dnešní hudební adventní okénko (pokud by nkdo chtěl mít pocit, že jsem se z toho trochu vyvlíkla… tak ano J).

Nejdřív ukázka ze hry, kde chvilku na tereminvox -první bezkontaktní nástroj - Ivan Trojan hraje. A pak ještě přídavek:
 



Tak je pravda, že u toho hráč vypadá dost podivně až přiblble, ale zajímavé to podle mého je.

pátek 13. prosince 2013

Lej lej...Tara Fuki


 
Kalendář plnější ženami než muži – muzikanty. To už se nejspíš nezmění. Věděla jsem, že je sem jeden den dám. Tara Fuki. Netušila, že to bude v pátek třináctého. Jen se mi těžko vybíralo. Tak tuhle třeba, pro krásnou polštinu.
 
 

čtvrtek 12. prosince 2013

Melody Gardot


Už tu taky jednou byla. Ale víte, jak je to s tím opakováním... podle mne si to zaslouží, toho hlasu, té melodie... Melody, se nemůžu naposlouchat.

středa 11. prosince 2013

Došlo na operu!

Ale nebojte, jenom na komickou :). (A jen krátkou árii z ní). Ač mám jinak ráda spíš těžké, tvrdé, tragické, silné… Z názvu Dcera pluku názvu by člověk dokázal odhadovat drama, přesto je to celé velmi vtipné, minimálně tahle inscenace z MET byla moc (i tank přijel na scénu). Děj samozřejmě za vlasy přitažený, jak už to tak v těch komických operách bývá, zpěv nádherný. Devět vysokých C!!! (A skladatel? Donizzeti):
 
 

úterý 10. prosince 2013

Trošku do černa

Na přednedávné pozvání do divadla dostala jsem dneska sprchu, že to dělám jen kvůli tomu, že je advent, že mi ten čas nastavuje zrcadlo a zesiluje spoustu potlačených pocitů. Těžko říct, nakolik víme, proč co děláme… přesto si myslím, že jsem to proto neudělala. Advent na mě působí radostně a klidně. A bez nějakých zvláštních zrcadel (jednak mi to slovo v tomhle významu zní dost klišovitě, jednak se do sebe, na sebe dívám bez ohledu na čas, na měsíc…).

Dost smutnění, písnička! Na Jablkoň jdeme 23. 12 do Malostranské besedy. Snad budou hrát i tuhle:
 

pondělí 9. prosince 2013

Čerstvé druhé CéDé... aneb troška reklamy

Dneska budu dělat reklamu, bez velkých řečí ovšem, ona si hudba vystačí. Prague Cello Quartet, už jsem o nich jednou psala. Právě vydávají druhé CD, píšu o něm zase a napíšu si o něj asi i Ježíškovi. Hrají hudbu klasickou, hudbu z filmů, hrají Hudbu. Ukázka z nového (v trošku jiném složení tentokrát) se sem bohužel dá vložit jenom takhle, ale oni umí i třeba tohle :):
 
 
A vůbec, hudebníci jsou to výborní, musí být, jinak by podle mého nemohli hrát tak vtipně, radostně, nápaditě. Víc na jejich webu. A zítra zase z jiného soudku.

neděle 8. prosince 2013

Dlouhé zimní večery

V pátek večer promítali studenti odpoledne a večer a v noci ve škole filmy. Dokumenty z Jednoho světa, filmy z FAMU, animované… . Páteční filmový klub filmů hraných si vedou sami, tyhle noční akce musí sice podnítit a zaštítit kolega, ale pak se do nich také vrhají s vervou, napečou, navaří a jsou tam myslím raději než přes den. A rádi chodí absolventi. Ještě těsně před půlnocí diskutovali s vězeňským kaplanem po Třeštíkové dokumentu René, když jsem jim o půlnoci byla odemknout branku, šlapali jsme v čerstvém sněhu a oni mi přáli hezký zbytek večera J. Tak oni se asi teprve rozjížděli na rozdíl ode mne.


V sobotu večer a do noci společné kamarádské pečení. Moje touha objevovat cukroví netradiční sice příliš neuspokojena, to však byl jediný a nepatrný kazíček, jinak výborné! Akorát že teď… máme to cukroví doma nějak brzo a příliš na dosah.
 
Dost jsme toho stihli


Andělé - dvojčata

Zjištění večera: Když není váha, odvážíte sůl i na mobilu. Půl kila mouka asi spíš ne :):

 
Konec legrace, několik dalších večerů strávím nad revizí překladu. Tři měsíce uleželý, vytažený na světlo. Je to s podivem, jak mohl něco člověk před týdny považovat za dokonalé, hotové, nevylepšitelné. Dneska jsem dokonce objevila větu, kterou jsem tehdy pochopila úplně špatně! Ale jo, jsou místa, ze kterých mám radost, kde si říkám, jak jsem to krásně vymyslela a nic neměním. A jsou jiná, kde se pokorně vracím ke kdysi zavrženému a jásám, že své rádoby vylepšení mohu ještě smazat. Štěstí, že v jednu chvíli prostě text odejít definitivně musí a člověk ho už nezmění ani o píď. Mohl by měnit donekonečna.

Hudebně, interaktivně, vtipně ...

Dnes něco objevného, ač ne hudebně (po téhle stránce „vykopávka“ téměř padesátiletá, byť výborná). Objevného co se týče… však uvidíte. Pusťte si Dylana a přepínejte kanály. Reality show, pořad o vaření, kreslený seriál…a všichni znají „Like a Rolling Stone“. Já jsem zazírala, chvilku nechápala  a pak si moderní technologie užívala, dost se bavila!
 
 

sobota 7. prosince 2013

Na poslední chvíli

Ty noční návraty:) Já to snad dnes nestihnu! Není čas na objevy:

Co jsem to včera v noci slíbila?

Že přijde stručné vysvětlení.

Před nějakou dobou jsem si jen tak listovala, či spíše proklikávala různými blogy zaměřenými jen na recenze knížek. (Proč, těžko říct, v informacích, doporučením, hodnoceních knížek se spíš topím, ne že by se mi jich nedostávalo… vlastně možná lehko…důvodem nebylo nic jiného než odkládání jakési práce J). Narazila jsem na texty pravděpodobně mladého muže, který u jedné knížky naprosto otevřeně a upřímně vyjadřuje svoji nelásku k neustálému vyrovnávání se s minulostí, kterou on nezažil. Je mu prý vždycky smutno u českých filmů, jejichž děj se tak krásně, slibně, nadějně rozjíždí, když v tom se v nich objeví okupační tanky!

Já v tu chvíli nevěděla, jestli mám nevěřícně kroutit hlavou, lehce hystericky se pochechtávat, vyděšeně si pozastavit dech, říkat si, že autor by sám mohl být dobrou literární postavou, napsat moralizující komentář ...(snad jen to poslední díky mému neustálému boji s učitelstvím v sobě nehrozilo). Sdělení toho kluka mám od té doby nějak v hlavě. A nějak mi čím dál víc vadí... chápu to trošku, vadí přesto dost, když lidi vyhlašují, že oni se o politiku nezajímají. Proto možná ta volba včera. A ještě pro něco.
 
Joan Baez věnovala písničku Natálii Gorbaněvské, ruské básnířce, překladatelce, statečné ženě. V roce 1968 společně s několika dalšími protestovala na Rudém náměstí proti okupaci Československa. „Za vaši a naši svobodu“ stálo na jejím transparentu. Zatkli ji, zavřeli do psychiatrické léčebny s údajnou schizofrenií. Emigrovala do Francie. V říjnu byla na návštěvě v Čechách, před několika dny zemřela, pohřeb měla v Paříži. Dneska ve dvě hodiny za ni budou lidé na různých místech v Čechách zapalovat svíčky. (A její heslo teď mají na transparentech protestující v Kyjevě.)

pátek 6. prosince 2013

Politická


Je po jedenácté, já vkládám dnešní hudební příspěvek ve škole. Ne, nezbláznila jsem se zcela, nedělám tu o páteční noci přípravy :). To jen odpoledne a večer plný filmů a píseň možná trochu hudebně naivní. Zítra napíšu víc, proč zrovna tahle.

čtvrtek 5. prosince 2013

Lhasa de Sela

 
Lhasa, potomek Aztéků z Mexika. Kočovný, dobrodružný život, krásný hlas. Zemřela mladá. Já ji objevila až dnes. Nadchla mě - a to normálně moc nemám ráda, když někdo zpívá místoCohena.  
 

středa 4. prosince 2013

Den čtvrtý - Ute Lemper


Dneska jsem věděla, že v kalendáři je čas na Ute Lemper. Jen se mne neptejte proč, nevím, netuším, z nálady to tak přijde. Moc se mi líbí její zpívaná němčina, třeba v Mackie Messerovi, nakonec to ale jazykově dopadlo trošinku jinak...To aby bylo v otvíraných okýnkách nějaké to překvapení i pro mě samotnou :).
(A kdyby měl chuť někdo další v komentářích rozšířit mi obzory, směle do toho, sama nevím, jestli to vůbec zvládnu do 24. hudebně dotáhnout.)

úterý 3. prosince 2013

Plíhal na kole

 
 
 

Vánoční dárek z před roku.  Jedna z nejlepších, nejveselejších, nejvyrovnanějších písniček o smrti. Asi jsem si nemyslela, že budu Plíhala jako „úplně dospělá“ zase poslouchat. Ne často, jen někdy, těch textů nemůžu se nabažit. Nevlezlé, neklišovité moudro.

pondělí 2. prosince 2013

Tomatito... flamenco


To mi tak psala nějak před týdnem jedna z mých sester, jestli bych prý s ní nešla na koncert flamenca. Když kdysi žila v Holandsku, na kurzy tohohle tance chodila - kde taky jinde, že, typičtější zemi by si člověk nevymyslel J. A tak jsem si řekla, proč ne, spíš že se moc nevidíme, než pro samu touhu po takovém kulturním zážitku. Jaké překvapení, když jsem pak z tisku vyčetla, o jak velkou událost že to půjde: Po devíti letech přijíždí do Prahy světoznámý španělský kytarista José Fernándes Torres „TOMATITO“, který patří dnes vedle Paca de Lucii mezi nejvyhledávanější interprety flamenca na světě.
Média nelhala, přijel s doprovodnou skupinou Soy flamenco, také výtečnou tanečnicí Palomou Fanta a výborné to bylo. Koncertovali na závěr festivalu Kytara napříč žánry. To jen já neumím popisovat téměř žádnou hudbu, natož tu, kterou jsem si asi nikdy nepustila jen tak a zaslechla hodně náhodně. Krásné hlasy, jejich kombinace, kytara virtuózní, tleskání, tanec … tanec vlastně působí chvílemi dost naštvaně (prý jsou i elegantnější tanečnice :), ale ta energie! Člověk si může jen domýšlet, o čem se zpívá. Vůbec to nevadí.

 

neděle 1. prosince 2013

Adventní kalendář hudební

Jako děti, možná trochu starší děti, protože za dětství z nejhlubších adventní kalendáře ještě nebyly, jsme vyčítaly mamince, že nám žádný nechce koupit. Nedokázala se tehdy přenést přes poměr čokoládogram versus cena a čokoládokvalita a tvrdila (nebyl důvod nevěřit), že nám daleko radši koupí tabulky pořádné dobré čokolády, v balení je jí víc a vyjde levněji. Jak jí rozumným rozumem dospělých chápu, jak je mi touhou dětí jasné, že o množství a chuď zase tak moc nejde. Těšení, vydržet neotevřít,  nechat se překvapit, odměřovat čas. Neodolat hned ráno, nebo vydržet až do odpoledne?
Dneska jsou adekvátní kalendáře nejrůznější. Čajové sáčky, panáčci z Lega… Tesco má prý (říkala mi včera ségra) letos v nabídce i salámový - na každý den odměřené kolečko J (prý ho švagr dostane).
 
Já už nějakou dobu nosím v hlavě nápad na adventní kalendář literární, jeden pro děti, jiný pro dospělé. Jenže! Nevím, co to se mnou je (ve skutečnosti vím, je to lenost, ale pšššš!), že mi ty „geniální nápady“ vždycky někdo vyfoukne ! J (Opět skutečnost: nejasně tuším, že nápad byl zrealizován už mnohokrát). Tenhle konkrétně (nejen) čtenářský spolek Veselé poutnice , který vydal pro Cestu domů Adventní literární kalendář s povídkou či krátkým textem na každý den. „Jenže“  podruhé - byl hned rozebrán! Což je vlastně dobře, Cestě domů peněz přeju hodně.
 
Konec konců, literární advent může si každý, udělat vlastní. Nebo hudební, s ním začínám já. Objevy možná pozdní a dost staré, já se ale štvu, jak tu hudbu poslouchám málo a vlastně pořád dokola tu samou… Tak s první svíčkou, belgická zpěvačka a flétnistka Melanie de Biasio. Temný hlas.

neděle 24. listopadu 2013

Matika a jazz

Obdivuju je. Ty, co propadli několika oborům lidských činností a všechny dělají tak krásně dobře. Ty, kteří se na konci gymplu mohou rozhodovat, jestli půjdou studovat biologii, historii nebo architekturu, o jazycích neuvažují, protože je už dost umí, a k tomu třeba výborně hrají na housle. Známého, který si po hudební vědě ještě střihnul medicínu. Spolužáka z anglistiky - zároveň byl na učňáku na oboru „chovatel koní“. Pěvce Richarda Haana, že přeplaval La Manche. Svoji ségru. Emila Viklického, jazzmana s vystudovaným matfyzem. V krásném rozhovoru v LN nedávno mluvil o tom, že hudební talent se s talentem k matematice docela často snoubí. Prý J. S. Bach byl docela určitě talentovaný matematik. Jeho Hudební obětina je tříhlasá fuga, podle pramenů ji ale císaři Fridrichu II. improvizoval jako šestihlasou. „Na to musel mít v hlavě computer. Nechápu, jak to dokázal,“ říkal Viklický. Jó, pochopit se to asi nedá, užívat jich všech můžeme. Tak tady jedna Viklického úprava (a to už je asi můj "osud" :), že přesně ty nahrávky, které sem chci vložit, jdou jenom takhle odkazem).
 

Rozhovor pokračuje a Viklický přidává historku, kterou taky přeberu a tím tenhle obdivný text pokazím. Je vlastně dost k vzteku, ale možná už nepřekvapí nic. Vypráví, jak před několik lety přebíral na Hradě státní vyznamenání, zdůvodnil si, že je vlastně jedno od koho a že ať už si o V. K. myslíme cokoli, jazzu rozumí, takže trošku i proto. A jak tam tak sedí a pocity má slavnostní, všimne si najednou mezi hosty pana Škromacha, který s potutelným úsměvem miniaturním foťáčkem míří na dekolt manželky presidenta ještě předešlejšího :(. Ach jo. A bylo po slavnostních pocitech. Jsou zkrátka i lidé, kteří si pro své působení nezvolili obor, který by jim zrovna šel - veřejnou službu.

sobota 23. listopadu 2013

Předvánoční knižní bazar

Kdyby měl někdo potřebu smysluplně se zbavit „přebytečných“ knih (a třeba si chtěla před Vánoci udělat na poličkách a nočním stolku místo na další), nabízím jedinečnou příležitost darovat je našemu gymnáziu :). Kromě místa v domácnosti si ještě připíšete dvojitý dobrý skutek - knihy se dostanou k novým čtenářům a „vydělají“ na dobročinné účely. Kolegyně a knihovnice v jedné osobě pořádá (téměř) každoročně předvánoční bazárek. Knižní přebytky nabídne levně ke koupi a peníze z prodeje pak věnuje nějaké charitativní organizaci. Akce to bývá vydařená a oblíbená. Darovat lze cokoli, co by mohlo zaujmout středoškoláky či jejich učitele, tedy od filosofie po absolutní ulítlosti. Zhusta se na bazaru kupují také dárky na poslední chvíli, takže těžko definovat, jaké knihy mají šanci najít kupce. (Zrovna mi volala kamarádka, že má dvě charitativní tašky plní všemožných děl – od Platona po ZápotockéhoJ.) Akorát takové, o kterých máíe silné potuchy, že je nikdo nikdy nikde číst nebude, ty snad radši ani nedávejte J. A na druhou stranu – případné skvosty bychom si asi s dovolením ve školní knihovně nechali. Máte-li knížky, které byste rádi poslali dál, dejte vědět (po Praze jsme schopni si pro ně i přijet). Předem díky!