Ať máte v novém roce za všech okolností tak pěknou výslovnost jako britský sbor v češtině :), um i energii pana dirigenta, zrak sokolí, ať se vás netýká výzva „v boj“ a občas jste něčím dojatí!!!
pondělí 31. prosince 2012
Přání :)
Ať máte v novém roce za všech okolností tak pěknou výslovnost jako britský sbor v češtině :), um i energii pana dirigenta, zrak sokolí, ať se vás netýká výzva „v boj“ a občas jste něčím dojatí!!!
„Divadla“, co bych vidět chtěla
Jó, já bych toho chtěla v novém roce vidět! Tady jsem vybrala
deset inscenací, které jsem ještě nestihla. Jiná předsevzetí dám si radši
tajně, protože co kdyby, že ano… ale těch deset píši sem, abych se mohla
veřejně zkontrolovat. Spoléhám na své milé,
kamarády, studentky - absolventky loňského divadelního semináře,
okolnosti, náhody a mnohé další, že viděného bude nakonec mnohem víc.
Co tedy (skoro ) určitě:
Ucpanej systém - v Dejvickém divadle. Hra podle povídek z knihy
a scénáře k filmu Irvina Welshe „Acid House“ - tedy velmi drsná a v DD
nejsprostší.
Kabaret Kainar
- Kainar - v Divadle V Dlouhé. Všeříkající
název, myslím. Myslím také, že sehnat vstupenky bude vyžadovat velkou míru
invence a času.
Následují inscenace mimopražské, ale to já jen vytvářím takový dojem,
že za divadlem cestuji. Většinou si centropražsky počkám pěkně za pecí a dobře
pohlídám, až tady budou hostovat.
Tichý Tarzan - Divadlo Husa na provázku (v půlce února
budou v Arše). Příběh skutečně žijícího fotografa
Miroslava Tichého, „který většinu svého života strávil v jihomoravském
Kyjově, byl v širokém okolí známý jako podivín, šmírák, alkoholik a blázen.
Podle mnohých znalců umění dnes však patří mezi nejvýznamnější fotografy 20.
století u nás vůbec. Často je řazen mezi solitéry typu Josefa Váchala nebo
spisovatele Ladislava Klímy.“ Prý moc povedené.
Richard III - Klicperovo divadla v Hradci Králové, režie
David Drábek. Milovníky klasiky z nejklasičtějších raději
předem odrazuji, i když jsem slyšela a četla chválu. Hlavní postavu hraje žena
- Pavlína Štorková - ostatně stejně jako v Tichém Tarzanovi. Dřív jsem
takové obsazování považovala trochu za prvoplánové, za senzaci, originalitu za
každou cenu, ale viděla jsem minimálně dvě inscenace, kde mi připadalo, že žena
v roli muže je skvělá (1984 u Bezručů a Komplic Na zábradlí).
Kuřačky -
Národní divadlo moravskoslezské. Kopíruji anotaci z webu, uvidím-li,
napíši víc: Moderní variace na slavnou
Čechovovu hru „Tři sestry“. Něžná groteska o virtuálních láskách, pracujících ženách
a mužích v domácnosti. V době babyboomu, internetových seznamek, pracovních
kariér a kouření se ocitáme na oslavách Irinina svátku, abychom s humorem i
hořkostí nahlédli do receptu, jak najít „toho pravého“ a prožít šťastný život.
Když nespasíme svět, spasme alespoň samy sebe...
A z Ostravy ještě Pestré vrstvy - divadlo Petra Bezruče,
dramatizace kultovního románu z hornického prostředí. Můj oblíbený Norbert
Lichý (o kterého mám při jeho postavě vždycky trochu strach, že představení
nepřežije :) nejen hraje, ale i vybíral hudbu.
Našlo by se toho ještě hodně mimo Prahu, ale vracím se a zkouším vybrat
kusy míň profláklé, třeba i trošku utajené, které ale podle toho, co jsem
slyšela (nebo podle jmen tvůrců), budou snad stát za vidění:
Lamento / Z
tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy)
- v Roxy (tedy
divadlu NoD). Prý silné, velmi hluboké, zasahující. Jan Mikušek (zpíval se
Soňou Červenou v „Zítra se bude…“), Miloslav Mejzlík, Lucie Trmíková, Miloš
Orsoň Štědroň... Nedávají bohužel moc často, derniéra snad ale ještě nebyla.
Med - v Rubínu, aby byla změna, tedy pro zasmání. Zase můžu čerpat jen z recenzí a
hodnocení, neznám nikoho, kdo by viděl. Prý velmi vtipné a originální, výborná
Barbora Poláková. Charakterizováno jako „historie jednoho erotického snu. Dívka
„Večernice“ není na jednu noc, ale na jeden večer, během kterého je lepší se jí
zbavit. Může si totiž vysnít místnost plnou medu, aby se tam setkala se svým
idolem, kterým je Ondřej Pavelka...Tak uvidíme.
Nějakou inscenaci v divadle Letí, protože mě už dlouho láká,
tenhle soubor zaměřený na současnou dramatiku. Buď Rozhovory s astronauty (všichni chválí výborný překlad Zuzany Augustové a čtyři herečky) nebo Zpověď
masochisty od Romana Sikory. Možná obojí.
A to jsem těch možných deset (i s malým podvůdkem) pěkně rychle
vyčerpala :). Nakonec nic utajeného, ale zcela neutajený Racek ve
Stavovském. Těším se na hlediště na jevišti i
herecké výkony, které někteří chválí, aby pak jiní tvrdili, že byli po
oslavných recenzích zklamáni. Tak je to
asi často. Ostatně i všechny inscenace, o kterých tu píšu, mají dobré hodnocení
kritiků i diváků (své divadelní „úchylky“ a libůstky si nechám na jindy), ale znáte to - není na světě představení to…
Mimo jiné vzniká nový portál www.odivadle.cz,
kde určitě půjdou načerpat další informace a hodnocení ostatních, odborníků i
diváků - laiků, nadšených divadelních „chodičů“.
Přeji vám, ať v novém roce vidíte každý den něco pěkného! A nejen na
jevišti.
neděle 30. prosince 2012
Zase se mi neudělala kondička :(
Dva dny kráásnéého běžkování na Bedřichově. Dva dny chvilkově i rychlého bruslení, přitom mě ani nohy nebolí. I když. Kamarád, kterého jsme museli přemlouvat, aby si jezdil sám a dával si s námi srazy na oběd a tak, protože nás (mě tedy strašně) znervózňovalo, když na nás pořád musel čekat, prohlásil, že "takováhla kondička se mi udělala před půl rokem". Jé, to bych taky chtěla! Aby se mi jen tak, zničehonic, udělala výborná kondička. A mohla by vydržet. Jenomže. Ono se jí to asi taky těžko dělá, že, když člověk sice nejprve i něco uběhne, ale hned to dobře zají žemlovkou (netradiční a výbornou na Šámalce) nebo palačinkou!
Likviduji poběžkový binec a poslouchám si neklasické vánoční dozvuky Zuzany Lapčíkové:
Likviduji poběžkový binec a poslouchám si neklasické vánoční dozvuky Zuzany Lapčíkové:
středa 26. prosince 2012
Tři mušketýři v Dlouhé
Nedaří se mi sem o knížkách a
divadelních hrách psát tak často a hodně, jak bych chtěla, a mám v úmyslu trošku,
alespoň malinko, to přes vánoční volno změnit. No uvidíme. Jedním z restů je
inscenace Tří mušketýrů v Dlouhé.
Začnu ale odjinud. Ve výborné
knížce Hostující profesoři Davida
Lodge hrají intelektuálové-anglisté následující společenskou hru nazvanou Pokoření: Každý musí uvést známou knihu,
kterou nečetl, a bod získá za každého člena skupiny, který ji naopak přečtenou
má. Skvělá je scéna, kdy jeden odborný asistent bojuje se svým strachem, aby si
o něm ostatní nemysleli, že je nevzdělanec, zároveň ale strašně chce vyhrát.
Nakonec přizná, že nečetl Hamleta J,
následkem čehož mu katedra neprodlouží smlouvu. Jsem si jistá, že hrát
tohle se svými přáteli, mám v rukávu dost triumfů. Tři mušketýři - to by byl jeden z nich J! Snad prvním doporučením pro
divadelní inscenaci je fakt, že jsem si knížku z rodné domácí knihovny na
Vánoce donesla, tak mě to nadchlo.
Na hru jsem slyšela chválu. Když
jsem se ale den předem podívala na i-divadlo, trošku ve mně zatrnulo. Že je to
nuda, psali někteří, a hlavně - trvá to celé přes tři hodiny. A my šli na
představení od sedmi a měli s sebou osmileté a o trošku starší děti. Znervózněla jsem, ukázalo se však, že
nadarmo.
V inscenaci se prolínají dva
světy: svět pavlačového domu z konce šedesátých let, kde bydlí i malá
holka četbou Mušketýrů nadšená a jí pohlcená, a vlastní svět známého románu
plného dobrodružství, intrik a silného přátelství. A právě propojení těchto
dvou světů mne neskutečně okouzlilo. Na scéně to není tak, že by se mezi oběma
příběhy muselo neustále „přepínat“, že by holčička do knihy unikala. Ony oba
příběhy existují poeticky současně, pozornost je samozřejmě vždy pouze na
jednom z nich, ale obyvatelé obou světů se vidí i nevidí. Jen v několik
kratičkých momentech spolu komunikují přímo, jinak jde o více či méně patrné
reakce ve slovech, gestech, pohybech na scéně, podobnost „problémů“. A celé je
to moc vtipné. Atmosféra 60. let je kromě různých připomínek reálií (např.
prožívání hokejových zápasů se Sověty po invazi) dotvářena ještě písničkami
Beatles. Ty jsou třetí silnou linii inscenace a provázány jsou i s příběhem
z románu.
Chci to vidět znovu - to budiž
dalším doporučením. Jsem si totiž dost jistá, že mi toho ještě hodně uniklo. A
dětI? Ty vydržely. Osmiletá komentovala svůj stav zažívaný někdy půl hodiny
před koncem: „Já už jsem chtěla i usnout,
ale taky jsem to strašně chtěla dokoukat“. Ačkoli příběh znaly mnohem méně
než já, tedy vůbec, neztrácely se v něm. (Takže bych ho možná teď v té intelektuální
hře nemohla uvést ani já J).
úterý 25. prosince 2012
První poděkování Ježíškovi
Pavel Klusák tohle CD prohlásil
za suverénní vrchol letošního písničkářství, chválu jsem slyšela i jinak. A to
bývá vždycky riskantní. Nemám ráda ty nápisy na knihách („neuvěřitelně zábavné“),
ba ani na marmeládách („famózně dobré“) J,
hranice mezi nadšením a zklamáním mi připadá tenoučká.
Ale! Už si ho tu pouštím potřetí, zastavuji, vracím, chytám kousíčky. Kdybych se nesnažila vyhýbat slůvku „geniální“,
napsala bych ho tu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mi vadí, že není booklet.
Můj závěr - je to dobře! Musíte poslouchat hrozně hrozně pozorně a stejně
budete objevovat nové věci, i když to uslyšíte po mocté.
Karel Plíhal prý na CD pracoval
šest let. Možná to bude znít jako klišé, ale připadá mi, že u každého slova ví,
proč ho tam má. Nic prvoplánově rýmovacího zkrátka. Jeho proslulé sarkasmy a
černý humor tu jsou (na nebi se mráček
bělá, a z bazénu bříškem vzhůru, vzlétá leklá akvabela...), ale je
jich poskrovnu, aby se nepřejedly a vyzněly. Krásná poetika (Odbíjí klekání, ve stráních ovečky do tmy se
tiše vpíjí. Číšníci zahání židle a stolečky pod stříšky pizzerií..), hry se
slovy (podsvinčetem bývá tma..).
Písně člověka zároveň vtipného a zároveň vyrovnaného, smířeného (nejen) ve
vztazích. Písně plné přírody a Boha.
Nádech, výdech,
nádech, po všech našich pádech, stále dál se šlape na pedál.
Až ti jednou sprintem
zmizím labyrintem a v dálce zhasne slunce i má pleš,
žádné velodrama,
nezůstávej sama…. než mně jednou v klidu dojedeš.
(kousíček z písničky
„Na kolech“)
Doprovází se sám, nikoho dalšího
nepotřebuje. Stačí kytara, veškeré efekty jsou v textech. Ještě jsem se
nenabažila J.
A nebyl by to Plíhal, kdyby
nebyla básnička:
Každý má svůj příděl
ticha, co dostane s sebou na svět.
Někdo ticho
nerozdýchá, rozmařile ze slov a vět
vystaví si zámky
vzdušné nebo hrady plné střílen.
Chce být sdílný, chce
být sdílen.
Přijde Bůh a řekne: „Už
ne.“
Nehoň bycha, přestaň
skučet „co by, kdyby“,
všeho zanech, v chrámu
ticha vyber účet,
vykecáš se na
Olšanech.
Dají se ty písničky najít na netu. Já jsem však v tomhle případě rozhodně pro originál.
neděle 23. prosince 2012
Na poslední chvíli
Dávno tomu, bydlela jsem ještě u
maminky J,
koupila jsem si malou kuchařku s názvem „Vánoční cukroví na poslední chvíli“. Byla jsem holka prozíravá,
přesně jsem odhadla, co budu v životě potřebovat. Tatínek se tenkrát ptal,
existuje-li také kuchařka „Vánoční
cukroví včas“, po ní jsem ale nikdy nepátrala, protože k čemu by mi
byla. Tak i před chvíli ohřála jsem smetanu a rozpustila čokoládu na lanýže.
Okořenila skořicí, mletým zázvorem a muškátovým oříškem, přičemž jen těsně
minula má ruka pytlíček se směsí na mleté maso. Jasně, ráda zkouším netradiční,
ale přeci jen… . Okořenila bych i mletým hřebíčkem, kdybych tak jen viděla to dobře
viditelné, stěží přehlédnutelné místo, kam jsem dnes skleničku s ním postavila.
Ano, býval v plastovém sáčku, leč ten odpoledne cípkem uvízl pod pánvičkou
na rozpálené plotýnce J.
Lanýže nebudou poslední na poslední chvíli, musím něčím přebít tu nepovedenou
vánočku. Ať žijí svatvečery a svatnoci. Dobrou noc a hezké Vánoce!
neděle 16. prosince 2012
Kniha roku
Anketu Lidových novin o
nejlepší knihu roku, nebo spíš knihy, mám moc ráda a jak LN jinak nekupuji, neb
přečíst bych je nestihla, takhle jednou v roce, to jo. Jasně, jako v každé
anketě i tady jsou to pouze subjektivní názory více než dvou set hlasujících,
ale přesto... Lidovky vždycky těsně před Vánoci zveřejní nejen pořadí na
prvních místech, ale také hlasy všech! oslovených, kteří svoji volbu zaslali
včas. A oni neuvádějí jen tři tituly, ale také zdůvodňují, glosují. Jsou mezi
nimi samozřejmě hlavně literáti, kritici, překladatelé, ale najdete tu i
genetika či architekta. A v sobotní příloze Orientace vyšly další recenze,
rozhovory, krátké informace o knihách. Pro mne má anketa ještě jednu dimenzi -
často se jí při výběru dárků řídí můj tatínek J. Někdy se tedy dá
ježíškovské překvapení odhadnout, to ale není v žádném případě kritika.
Jak tedy letos? Překvapivě
možná. Na prvním místě s patnácti hlasy kniha Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“. O
faráři Josefu Toufarovi, knězi, kterého v roce 1950 po tzv. „čihošťském
zázraku“ umučila STB. Vydalo ji malé pelhřimovské nakladatelství, dvě větší
oslovená před ním se zalekla toho, čím je knížka obzvlášť hodnotná - nějakých sedmi
stovek fotografií. Mohlo by se zdát, že o příběhu bylo napsáno již dost, tedy
vše co se ví. Leda snad, kdyby se někomu podařilo objasnit onen „zázrak“, tedy nevysvětlitelné
pohyby kříže nad oltářem během kázání o adventní neděli. STB vinila kněze a
chtěla po něm doznání, žádné důkazy však neměla, neprokázal se však nikdy ani
opak, totiž že vše bylo zinscenováno právě touto organizací. Básník a
publicista Doležal s žádnými novými objevy ani senzačními odhaleními
nepřichází, je však první, kdo se zabývá životem Josefa Toufara před jeho působením
v Čihošti. Sám říká, že pohnutkou k sepsání knihy mu byla „naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar
byl, proč se to stalo zrovna jemu“. A dochází k přesvědčení, že to
nebyla náhoda, že „kněz nebyl žádný
růžolící snílek v kolárku, který by se vznášel nad realitu a jen se nějak
pasivně připletl do dějinného soukolí, které ho rozdržilo.“ Tématem se
zabýval od svých gymnaziálních studií, teď je mu dvaačtyřicet.
Jakkoli hrůzné téma, těším se
na tu knížku, tatínku. Děje se mi občas, že objeví se mi nějaké téma v životě a začne
se řetězit, neodbytně připomnínat. V pátek
jsem si na ni v Respektu přečetla recenzi a pak se v deset večer
vrátila do školy, kde studenti pořádali filmovou noc. Šla jsem bez konkrétního
cíle, program jsem předtím jen tak přelítla, říkala jsem si, že si určitě
vyberu. A ve dveřích potkala kolegu, který měl jasno a mířil na film „In nomine
patris“. Film o kom? O knězi Toufarovi. Tak jsem šla s ním.
A jak to bylo dál? V anketě
myslím.
Inu takhle J
- třeba ještě nějaký Ježíšek najde inspiraci:
2. místo (11 hlasů)
Darmata
Petr Hruška (Host)
3. místo (10 hlasů)
Povídky
Jan Zábrana (Torst)
4. místo (9 hlasů)
Jméno Vokolek
Věra Matoušová, Jan Šulc, Václav Vokolek (editoři) (Torst)
5.–7. místo (8 hlasů)
Rybí krev
Jiří Hájíček (Host)
Březiniana II
Petr Holman (Triáda)
Joseph Anton. Vzpomínky
Salman Rushdie, překlad Barbora Punge Puchalská a Lukáš Nový (Paseka)
8.–11. místo (7 hlasů)
Mondschein
Ondřej Štindl, Josef Bolf (Argo)
Podzemní práce
Viktor Karlík (Revolver Revue)
Saturnovy prstence
W. G. Sebald, překlad Radovan Charvát (Paseka)
Jak se dělají filosofie
Zdeněk Vašíček (Triáda)
12.–15. místo (6 hlasů)
1Q84
Haruki Murakami, překlad Tomáš Jurkovič (Odeon)
Vědomí konce
Julian Barnes, překlad Petr Fantys (Odeon)
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková (Host)
Daniel Stein, překladatel
Ljudmila Ulická, překlad Alena Machoninová (Paseka)
sobota 15. prosince 2012
Ráda dávám
dárkové „sety“ J. Třeba tenhle.
To člověk koupí v C&A
pyžamo,
vyšije podle vzoru na něm ubrus a doplní pár věcmi, které už má z dřívějška
nebo tak porůznu vidí prodávat. Fotka nekvalitní, přesto na poskládání všeho dohromady malinko jsem pyšná.
čtvrtek 13. prosince 2012
Roztrhl se pytel
A navíc - přemýšlela jsem, kde jsem zpěvačku viděla... vídávala. Opět to bylo na Zuzce: Petra spolu si se svoj sestrou založily palačinkárnu, crepérii jménem Galetka. Na trhu na Náplavce stávaly u stánku obě, teď až do Štědrého dne jsou na Náměstí Republiky - na vánočních trzích Na Celnici.
Takhle vypadá zpěvačka, swingařka, bluesařka, podnikatelka v palačinkách, ta vlevo:
A v neděli stejně nečekaně na Oblomova do Dejvického, přestavení stoleté, které už po derniéře mělo a zase se vrátilo, viděla jsem ho někdy před deseti lety. Pamatuju si pramálo, na Trojana, Myšičku a další se těším.
Vypadávají i mně lidé, tak kdyby chtěl někdo na pondělí dva lístky do Dlouhé na Tři mušketýry, představení to podle všech, co viděli, výborné, tak nechť se ozve :).
neděle 9. prosince 2012
Do Ostravy!!! Na divadlo!!
V půl jedné doučit a v půl sedmé sedět v divadle není nic zvláštního. Doučit v Praze a lístek si nechat odtrhnout v Ostravě, to už tak běžné není, alespoň u mne tedy. Taky ten nápad vznikl původně jako lehká recese, byl to však zážitek příjemný, místy skoro famózní :).
Na trhu se všemi možnými vlakovými spoji vybrali jsme ten nejdražší, prý pendolino pouští první, když vznikne na kolejích problém. Nevím, jestli nějaký byl, desetiminutové zpoždění každopádně ničemu nevadilo, hotel Max (stejného jména jako kamarádky pes) kousek od nádraží moc příjemný, dramaturgický úvod v divadle A. Dvořáka jsme z vlastní vůle vynechali. A pak už Armida.
Na YouTube našla jsem jen upoutávku, ze které není mnohé poznat .. Ale: z recenzí jsme věděli, že stojí za vidění. Dana Burešová vynikající!, to poznám i já, která má sice opery ráda, ale že by jim nějak stráááášně rozuměla, to tedy opravdu... ehm. Valentinu Prolatovi, to jsem taky poznala sama, na druhou stranu zase už asi sil na hlase ubývá, škoda, pro Richarda Haana mám neoperní slabost, protože je kromě pěvce i plavcem (dálkový, přeplaval La Manche) a já obdivuji ty, kdo dokáží něčeho dosáhnout v různých oborech. Nejlepší z mužů ale asi neznámý mně Martin Bárta. Hudba je to nádherná. Že Armida, poslední Dvořákova opera a vlastně i dílo vůbec, není moc známá, za to může částečně asi i text - v některých chvílích nejde se neusmívat, nejde se skoro ani nesmát. Však měl údajně Vrchlický libreto dlouho „v šuplíku“ a sám skladatel vzal si po čtrnácti letech od původní nabídky vlastně z nouze. Přesto znovu, inscenace povedená, scéna pěkná, kostýmy, ani dlouhé scény mě nenudily.
Paní uklízečka v hotelu vysvětlila nám, že žádná zima rozhodně není, že ta skutečná začíná až kolem mínus třiceti, do dlouhých procházek nám se ale nechtělo. Do Poruby tedy nejdřív. Nevím, proč jsem měla v mysli zapsáno, že to je příšerně ošklivé sídliště. Není. Pak do Dolních Vítkovic ještě. A večer zase do divadla, zase do stejného, na Ivanova tentokrát, v režii Štěpána Pácla, mého oblíbeného. Nevím, jak by musela být tak hra inscenována, abych byla unešena (záznam inscenace Léblovy ještě mne čeká), ale spokojená být můžu a to jsem taky byla!
Ještě mne čeká přečtení všech poznámek k interpretaci, některé režijní prvky mi připadaly trošku zbytečné (třeba déšť - pršelo fakt vydatně), ale co mě nadchlo: všichni výborně hráli. To jsem zírala, nebyl tam snad slabý výkon, nebylo vidět, že by někdo vyčníval v tom špatném slova smyslu. Objevem pro mne největším byl Jan Fišar, to jméno jsem slyšela, hrát ho ale asi nikdy ještě neviděla. Pak Tomáš Jirman, Anna Cónová (u nich jsem to ale tak trochu čekala, že budou dobří :), Veronika Lazorčáková... .
Jedině snad nemusela by inscenace být propagována slovy, že Ivanov bude hrán hodně jako komedie, jak to sám autor chtěl. To je sice pravda, Čechov tuhle svojí hru (i jiné) za komedii považoval, jenže to se nedá brát tak úplně doslova, nejen kvůli tomu, že hlavní hrdina se v samém závěru zastřelí. I jiné momenty jsou hodně hořcevtipné. Ze zmiňované charakteristiky hry by snad diváci mohli čekat něco jiného. Třeba i to byl důvod, proč na teprve čtrnáctém představení (premiéra byla v březnu) bylo hlediště zaplněné z necelé poloviny. A o přestávce (je pravda, že první půlka by mohla být místy, ale opravdu jen místy, trošku svižnější) slyšela jsem od diváků za námi, že tedy asi budou muset jezdit do Prahy. Jé, to je ale iluze, važte si téhle inscenace, co v Ostravě máte. Klidně bych ji viděla znovu.
A k tomu ještě něco. Snažím se ten svůj pragocentrismu, nijak propagovaný, ale celý život poctivě žitý :), bořit nejen výlety a cestami, a teď už i vyjížděním za divadlem. Takhle dlouhý, intenzivní, divadelní výlet ještě jsem ale nepodnikla. V Ostravě!!! - to město, zjistila jsem, píše se třemi vykřičníky - toho zůstalo neobjeveného pro mne strašně moc, nejen divadelního. I když zrovna s různými inscenacemi jezdí Bezruči i DNM docela dost, já chci zase za nimi. Nepřiznala jsem ještě, já ostuda, že jsem v Ostravě byla poprvé v životě. Naposledy ne.
neděle 2. prosince 2012
Skvostná země
Když zatlačíte špičkou tužky do papírového kolečka z děrovačky, máte podšálky pro čajové dýchánky. Z bublin ztvrdlého lepidla je umyvadlo plné mýdlové vody na rozbolavělé nohy. Z kloboučku žaludu se stane miska, z víček od zubní pasty komíny zaoceánských parníků, z větviček pštrosí nohy a z kovového očka nůžtičky. Ze sirek máte polena, kapky zpečeného těsta jsou skotské lívanečky, z hřebíčků jsou pomerančovníky, pomerančová kůra je tobogan, ze stopek od pomerančů jsou řady rostlin v zahradě, ze síťovky pletivo kolem tenisového kurtu a čárový kód je přechod přes ulici.
Z polystyrenu jsem vyrobila sněhuláka a z bílého papíru husy letící v řadě za sebou. Zavěsila jsem je na provázku přes měsíc. Ze své prořídlé peřiny jsem vytáhla trochu prachového peří a pustila ho dolů, aby spadlo na města, moře, kopce a jezera. Zasněžila jsem domy, obchody, pošty i školy. Nechala jsem zledovatět silnice, zatarasila mosty a na elektrické vedení připevnila bílé modelovací drátky. Na staniolové jezero umístila bruslaře z tvrdého papíru a na kopec rozdováděnou partu, která sjížděla dolů.
Náhodou jsem se při tom škrábla do ruky a ani jsem si toho nevšimla. Zdřevěněly mi nohy. Zadupala jsem a znovu si sedla.
A druhý den na ulicích závěje. Umí Julie dělat zázraky? Vypadá to tak, musí si to ale ještě ověřit. A právě o tom kniha Grace McCleenové pro mě je. O víře a o pochybách! Takhle to vypadá strašně vážně a o vážné věci také jde - Juliina maminka zemřela při porodu (a holčička si to dává za vinu), tatínek se v ocelárně odmítá připojit ke stávce a jako „stávkokaz“ dost zakouší, členové náboženské sekty, do níž tatínek a s ním pochopitelně i Julie patří, nejsou v domácnostech vítání, Julii se i kvůli tomu spolužáci vysmívají a šikanují ji. Hlava v záchodě je pouhý začátek.
Ta knížka se čte dobře, rychle, je poutavá, ale ne strhující. Je nejednoznačná, zvláštně nejasná. V mnohém uvěřitelná - v popisu fantazií malé holky, v jejích úvahách o tom, za co všechno může, v tom, jak dokáže pozorovat svět kolem sebe, v příběhu samotném. V mnohém míň, nebo je interpretace daleko složitější - její úvahy o nicotě, prázdnotě, rozhovory s Bohem.
A potom závěr. Mám na sebe trochu vztek, ale musím to napsat. V jednu chvíli, v samém závěru, na takové třetí stránce od konce, jsem měla pocit, že se schyluje ke katastrofě. V tu chvíli mi to „docvaklo“, myslela jsem si, že budu muset knížku na chvilku zavřít a zastavit se. A ono ne. Neudělala to. Po milionté se mi potvrdilo, jak chceme někdy od literatury něco úplně opačného než od života. A ještě jednu věc jsem si znovu ověřila - knížky (ale i divadelní představení třeba) - o kterých nemůžu hned říct, že mě nadchly, mi zůstávají dlouho v hlavě. Nebo se vracejí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)