Nedaří se mi sem o knížkách a
divadelních hrách psát tak často a hodně, jak bych chtěla, a mám v úmyslu trošku,
alespoň malinko, to přes vánoční volno změnit. No uvidíme. Jedním z restů je
inscenace Tří mušketýrů v Dlouhé.
Začnu ale odjinud. Ve výborné
knížce Hostující profesoři Davida
Lodge hrají intelektuálové-anglisté následující společenskou hru nazvanou Pokoření: Každý musí uvést známou knihu,
kterou nečetl, a bod získá za každého člena skupiny, který ji naopak přečtenou
má. Skvělá je scéna, kdy jeden odborný asistent bojuje se svým strachem, aby si
o něm ostatní nemysleli, že je nevzdělanec, zároveň ale strašně chce vyhrát.
Nakonec přizná, že nečetl Hamleta J,
následkem čehož mu katedra neprodlouží smlouvu. Jsem si jistá, že hrát
tohle se svými přáteli, mám v rukávu dost triumfů. Tři mušketýři - to by byl jeden z nich J! Snad prvním doporučením pro
divadelní inscenaci je fakt, že jsem si knížku z rodné domácí knihovny na
Vánoce donesla, tak mě to nadchlo.
Na hru jsem slyšela chválu. Když
jsem se ale den předem podívala na i-divadlo, trošku ve mně zatrnulo. Že je to
nuda, psali někteří, a hlavně - trvá to celé přes tři hodiny. A my šli na
představení od sedmi a měli s sebou osmileté a o trošku starší děti. Znervózněla jsem, ukázalo se však, že
nadarmo.
V inscenaci se prolínají dva
světy: svět pavlačového domu z konce šedesátých let, kde bydlí i malá
holka četbou Mušketýrů nadšená a jí pohlcená, a vlastní svět známého románu
plného dobrodružství, intrik a silného přátelství. A právě propojení těchto
dvou světů mne neskutečně okouzlilo. Na scéně to není tak, že by se mezi oběma
příběhy muselo neustále „přepínat“, že by holčička do knihy unikala. Ony oba
příběhy existují poeticky současně, pozornost je samozřejmě vždy pouze na
jednom z nich, ale obyvatelé obou světů se vidí i nevidí. Jen v několik
kratičkých momentech spolu komunikují přímo, jinak jde o více či méně patrné
reakce ve slovech, gestech, pohybech na scéně, podobnost „problémů“. A celé je
to moc vtipné. Atmosféra 60. let je kromě různých připomínek reálií (např.
prožívání hokejových zápasů se Sověty po invazi) dotvářena ještě písničkami
Beatles. Ty jsou třetí silnou linii inscenace a provázány jsou i s příběhem
z románu.
Chci to vidět znovu - to budiž
dalším doporučením. Jsem si totiž dost jistá, že mi toho ještě hodně uniklo. A
dětI? Ty vydržely. Osmiletá komentovala svůj stav zažívaný někdy půl hodiny
před koncem: „Já už jsem chtěla i usnout,
ale taky jsem to strašně chtěla dokoukat“. Ačkoli příběh znaly mnohem méně
než já, tedy vůbec, neztrácely se v něm. (Takže bych ho možná teď v té intelektuální
hře nemohla uvést ani já J).
Žádné komentáře:
Okomentovat