V půl jedné doučit a v půl sedmé sedět v divadle není nic zvláštního. Doučit v Praze a lístek si nechat odtrhnout v Ostravě, to už tak běžné není, alespoň u mne tedy. Taky ten nápad vznikl původně jako lehká recese, byl to však zážitek příjemný, místy skoro famózní :).
Na trhu se všemi možnými vlakovými spoji vybrali jsme ten nejdražší, prý pendolino pouští první, když vznikne na kolejích problém. Nevím, jestli nějaký byl, desetiminutové zpoždění každopádně ničemu nevadilo, hotel Max (stejného jména jako kamarádky pes) kousek od nádraží moc příjemný, dramaturgický úvod v divadle A. Dvořáka jsme z vlastní vůle vynechali. A pak už Armida.
Na YouTube našla jsem jen upoutávku, ze které není mnohé poznat .. Ale: z recenzí jsme věděli, že stojí za vidění. Dana Burešová vynikající!, to poznám i já, která má sice opery ráda, ale že by jim nějak stráááášně rozuměla, to tedy opravdu... ehm. Valentinu Prolatovi, to jsem taky poznala sama, na druhou stranu zase už asi sil na hlase ubývá, škoda, pro Richarda Haana mám neoperní slabost, protože je kromě pěvce i plavcem (dálkový, přeplaval La Manche) a já obdivuji ty, kdo dokáží něčeho dosáhnout v různých oborech. Nejlepší z mužů ale asi neznámý mně Martin Bárta. Hudba je to nádherná. Že Armida, poslední Dvořákova opera a vlastně i dílo vůbec, není moc známá, za to může částečně asi i text - v některých chvílích nejde se neusmívat, nejde se skoro ani nesmát. Však měl údajně Vrchlický libreto dlouho „v šuplíku“ a sám skladatel vzal si po čtrnácti letech od původní nabídky vlastně z nouze. Přesto znovu, inscenace povedená, scéna pěkná, kostýmy, ani dlouhé scény mě nenudily.
Paní uklízečka v hotelu vysvětlila nám, že žádná zima rozhodně není, že ta skutečná začíná až kolem mínus třiceti, do dlouhých procházek nám se ale nechtělo. Do Poruby tedy nejdřív. Nevím, proč jsem měla v mysli zapsáno, že to je příšerně ošklivé sídliště. Není. Pak do Dolních Vítkovic ještě. A večer zase do divadla, zase do stejného, na Ivanova tentokrát, v režii Štěpána Pácla, mého oblíbeného. Nevím, jak by musela být tak hra inscenována, abych byla unešena (záznam inscenace Léblovy ještě mne čeká), ale spokojená být můžu a to jsem taky byla!
Ještě mne čeká přečtení všech poznámek k interpretaci, některé režijní prvky mi připadaly trošku zbytečné (třeba déšť - pršelo fakt vydatně), ale co mě nadchlo: všichni výborně hráli. To jsem zírala, nebyl tam snad slabý výkon, nebylo vidět, že by někdo vyčníval v tom špatném slova smyslu. Objevem pro mne největším byl Jan Fišar, to jméno jsem slyšela, hrát ho ale asi nikdy ještě neviděla. Pak Tomáš Jirman, Anna Cónová (u nich jsem to ale tak trochu čekala, že budou dobří :), Veronika Lazorčáková... .
Jedině snad nemusela by inscenace být propagována slovy, že Ivanov bude hrán hodně jako komedie, jak to sám autor chtěl. To je sice pravda, Čechov tuhle svojí hru (i jiné) za komedii považoval, jenže to se nedá brát tak úplně doslova, nejen kvůli tomu, že hlavní hrdina se v samém závěru zastřelí. I jiné momenty jsou hodně hořcevtipné. Ze zmiňované charakteristiky hry by snad diváci mohli čekat něco jiného. Třeba i to byl důvod, proč na teprve čtrnáctém představení (premiéra byla v březnu) bylo hlediště zaplněné z necelé poloviny. A o přestávce (je pravda, že první půlka by mohla být místy, ale opravdu jen místy, trošku svižnější) slyšela jsem od diváků za námi, že tedy asi budou muset jezdit do Prahy. Jé, to je ale iluze, važte si téhle inscenace, co v Ostravě máte. Klidně bych ji viděla znovu.
A k tomu ještě něco. Snažím se ten svůj pragocentrismu, nijak propagovaný, ale celý život poctivě žitý :), bořit nejen výlety a cestami, a teď už i vyjížděním za divadlem. Takhle dlouhý, intenzivní, divadelní výlet ještě jsem ale nepodnikla. V Ostravě!!! - to město, zjistila jsem, píše se třemi vykřičníky - toho zůstalo neobjeveného pro mne strašně moc, nejen divadelního. I když zrovna s různými inscenacemi jezdí Bezruči i DNM docela dost, já chci zase za nimi. Nepřiznala jsem ještě, já ostuda, že jsem v Ostravě byla poprvé v životě. Naposledy ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat