Říkala mi tuhle kolegyně, jak má pocit, že se pohybuje v trošku
začarovaném kruhu pražských divadel - pořád chodí do těch stejných, co stojí za
vidění, asi už viděla, čeká na další premiéry. A ty nadchnout mohou, nebo taky
vůbec ne. A jak prý z toho ven. (Já vím, mají to lidé starosti, někdo je
rád, když se dostane do divadla jednou za rok; ale tohle je vlastně problém
docela příjemný). Vůbec nejsem žádný odborník, i když chodím do divadel hodně, jakýsi
„recept“, nebo spíš nápad, jsem ze sebe nakonec přece jen vyždímala. Pro mne jsou
tím narušením kruhu jednak hostující soubory - ostravští Bezruči, brněnská
Reduta, hradecké Klicperovo…jen tak namátkou, jednak sem tam nějaký objev či
objevíček. Za poslední rok třeba soubor Aqualung. A právě o něm teď trošku víc.
Někteří ho mají spojený s bratry Formanovými, propojení
spočívá ale jen v tom, že soubory se kamarádí a Aqualung v létě vystupuje
na lodi Tajemství, ať už kotví v Praze, nebo dopluje do jiného přístavu. Principálem
je Lubor Šplíchal, osobnost to zajímavá navýsost, neboť není jen hercem, ale
také nadšeným jachtařem, hlavně však očařem. Opravdu, vystudoval herectví i
medicínu a jak v jednom rozhovoru řekl, teď si chodí několikrát v týdnu
zaoperovat, jinak hraje. Ale k věci už. Mám pocit, že některé informace z jejich
webových stránek mohou být zavádějící a někoho možná i odradit. Třeba ta, že se
věnují kabaretu a revue. Sama bych si pod tím představila pásma scének a
písniček, tak to ale vůbec není. Viděla jsem od nich tři inscenace a vždy to
byly ucelené dějové příběhy. Pravda, zpěv a hudba nechybí. A to živá hudba - malinký
orchestr na jevišti a zpívající herci, někteří výborně. Přiznávají inspiraci V
+ W nebo Lipským, Brdečkou … ta je tam tedy vidět, krásně vidět. Idylická
minulost, staré filmy, technické vynálezy. Lubor Šplíchal je navíc v některých
momentech opravdu Oldřichem Novým (nejen v Pytlákově schovance 2010 aneb
Šlechetném milionáři, kde mu nic jiného nezbývá J),
těžko se to popisuje, on ho lehce, láskyplně a chytře paroduje, zároveň mu tím
(alespoň v mém vidění) vzdává poctu. Dalším důležitým aspektem je scénografie
a kostýmy. Scéna vytvořená geniálně, téměř bez přestaveb se mění prostředí; kulisy
a rekvizity slouží k rozličným účelům, není ale to prvoplánové. Naopak,
chytré a vtipné zároveň, což neplatí jen pro scénu, ale pro celé hry. Někteří
ze souboru jsou původem loutkoherci, i principy tohohle divadelního oboru se v Aqualungu
tedy uplatní, často přeneseně. Takže pozor, žádné maňáskové divadlo. Tím
uplatněním myslím třeba moji oblíbenou Pytlákovu schovanku a oddací scénu, při
které v malém okénku sledujeme jen nohy herců.
Kromě inscenace již zmíněné, tu bych doporučila jako
případnou ochutnávku, viděla jsem ještě Příliš skromného Nicka Cartera a Válku
s mloky (ta zatím pro mne asi nejslabší), a ráda bych i zbytek. Není léto,
Aqualung je tedy k vidění nejčastěji v Žižkovském divadle. Že se o
nich příliš neví, dá se jít bez zamluvených lístků na poslední chvíli. Třeba
když má člověk pocit, že žádnou „těžkou intelektuálštinu“ by nezvládl, ale
milou chytrou zábavu naopak potřebuje.