neděle 25. listopadu 2012

Zítra jí bude 109



Jen fakta, víc netřeba: Zítra jí bude 109. Alici Sommer-Herz, klavíristce narozené v Praze, žijící v Londýně. Přežila holocaust, z Terezína se vrátila i se šestiletým synem. O muže i rodiče přišla. Přežila mnohé další. Když jí bylo asi osmdesát, zjistili jí rakovinu, váhali, zda vůbec operovat. Hudba jí pomáhala přežít. Ještě loni cvičila tři hodiny denně na klavír, s návštěvami hrála Scrabble. Je neskonalou optimistkou, říká, že optimismus si volíme. Její sestra-dvojče prý byla jejím pravým opakem, pořád očekávala nějakou katastrofu. Mluví také o vděku, vděku za vše. Raduje se, žasne. Raduje se s přírody, žasne mimo jiné nad vymoženostmi doby. Třeba nad Internetem - „to je vynikající, že takhle můžeme pokládat otázky“. Několikrát za den je prý šťastná.

Věřím jí to. Od takového člověka to nemůže být falešná póza, útěk. U rozhovorů s ní mám slzy v očích. Ta síla v ní.

Občas plovoucí Divadlo Aqualung


Říkala mi tuhle kolegyně, jak má pocit, že se pohybuje v trošku začarovaném kruhu pražských divadel - pořád chodí do těch stejných, co stojí za vidění, asi už viděla, čeká na další premiéry. A ty nadchnout mohou, nebo taky vůbec ne. A jak prý z toho ven. (Já vím, mají to lidé starosti, někdo je rád, když se dostane do divadla jednou za rok; ale tohle je vlastně problém docela příjemný). Vůbec nejsem žádný odborník, i když chodím do divadel hodně, jakýsi „recept“, nebo spíš nápad, jsem ze sebe nakonec přece jen vyždímala. Pro mne jsou tím narušením kruhu jednak hostující soubory - ostravští Bezruči, brněnská Reduta, hradecké Klicperovo…jen tak namátkou, jednak sem tam nějaký objev či objevíček. Za poslední rok třeba soubor Aqualung. A právě o něm teď trošku víc.
Někteří ho mají spojený s bratry Formanovými, propojení spočívá ale jen v tom, že soubory se kamarádí a Aqualung v létě vystupuje na lodi Tajemství, ať už kotví v Praze, nebo dopluje do jiného přístavu. Principálem je Lubor Šplíchal, osobnost to zajímavá navýsost, neboť není jen hercem, ale také nadšeným jachtařem, hlavně však očařem. Opravdu, vystudoval herectví i medicínu a jak v jednom rozhovoru řekl, teď si chodí několikrát v týdnu zaoperovat, jinak hraje. Ale k věci už. Mám pocit, že některé informace z jejich webových stránek mohou být zavádějící a někoho možná i odradit. Třeba ta, že se věnují kabaretu a revue. Sama bych si pod tím představila pásma scének a písniček, tak to ale vůbec není. Viděla jsem od nich tři inscenace a vždy to byly ucelené dějové příběhy. Pravda, zpěv a hudba nechybí. A to živá hudba - malinký orchestr na jevišti a zpívající herci, někteří výborně. Přiznávají inspiraci V + W nebo Lipským, Brdečkou … ta je tam tedy vidět, krásně vidět. Idylická minulost, staré filmy, technické vynálezy. Lubor Šplíchal je navíc v některých momentech opravdu Oldřichem Novým (nejen v Pytlákově schovance 2010 aneb Šlechetném milionáři, kde mu nic jiného nezbývá J), těžko se to popisuje, on ho lehce, láskyplně a chytře paroduje, zároveň mu tím (alespoň v mém vidění) vzdává poctu. Dalším důležitým aspektem je scénografie a kostýmy. Scéna vytvořená geniálně, téměř bez přestaveb se mění prostředí; kulisy a rekvizity slouží k rozličným účelům, není ale to prvoplánové. Naopak, chytré a vtipné zároveň, což neplatí jen pro scénu, ale pro celé hry. Někteří ze souboru jsou původem loutkoherci, i principy tohohle divadelního oboru se v Aqualungu tedy uplatní, často přeneseně. Takže pozor, žádné maňáskové divadlo. Tím uplatněním myslím třeba moji oblíbenou Pytlákovu schovanku a oddací scénu, při které v malém okénku sledujeme jen nohy herců.  

Kromě inscenace již zmíněné, tu bych doporučila jako případnou ochutnávku, viděla jsem ještě Příliš skromného Nicka Cartera a Válku s mloky (ta zatím pro mne asi nejslabší), a ráda bych i zbytek. Není léto, Aqualung je tedy k vidění nejčastěji v Žižkovském divadle. Že se o nich příliš neví, dá se jít bez zamluvených lístků na poslední chvíli. Třeba když má člověk pocit, že žádnou „těžkou intelektuálštinu“ by nezvládl, ale milou chytrou zábavu naopak potřebuje.
Vše důležité tady.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Hostina ducha


Ta akce se nekoná na naší škole, nemám s ní nic společného a ještě nikdy se mi tam bohužel nepodařilo zajít. Jakou lepší reklamu než moji větu by si organizátoři mohli přát, že? :). Skutečnost je ale taková, že reklamy téměř netřeba, stačí pár jmen a je jasno. Každý rok slaví studenti Gymnázia Jana Keplera Mezinárodní den studenstva událostí toho hodnou (to jsou jejich slova), tedy dvoudenním programem sestaveným z přednášek, worshopů, diskusí a uměleckých produkcí. Jak už jsem řekla, úctyhodná jsou jména pozvaných hostů - Dana Drábová, Jan Hnízdil, Tomáš Halík, Karel Hvížďala, Ivan Vyskočil, Olga Špátová, Martin Machovec ... jen tak namátkou. Velkou část organizační tíhy, vlastně téměř všechnu, nesou sami studenti. Gratuluju a bojím se, že mi překlad, co musí být do pondělka hotový, zase bude stát v cestě. Ale třeba... Je to narychlo, ale třeba někdo z vás bydlí naproti a nebude zítra či v sobotu vědět, kam se vrtnout. Harmonogram, anotace a zdroje informací v tomhle textu tady.

pondělí 12. listopadu 2012

Husa nemartinská, čistě vánoční


Na sv. Martina porodila moje sestra Barunku. Co měli ten den k obědu její dva starší sourozenci se pídit nebudu, tuším však, že husa to nebyla. Možná by si ale dali. Když jsem je onehdá měla hlídat a v plánu byl i společný oběd, ptala se jich maminka, co by si tak ode mne představovali. „Husu na zelenině“, pojal překvapivý nápad čtyřletý, dvouletá se přidala a za hurónského smíchu pak přání na požádání mnohokrát opakovali k značnému pobavení dospělých. Husu nikdy nejedli, alespoň o tom nikdo neví (kdo ví, odkud vzali inspiraci), a ode mne se jí zase nedočkali L. Přesto jsem si za těstoviny s masem (navíc ségrou předpřipravené) vysloužila Jonášovo „Musím tě přede všemi pochválit“. Tu větu odposlouchal od svého tatínka a je nejčastěji směřována k němu či Kláře. On ji však používá k odbornému zhodnocení obědů od babiček, které jsou pak na vrcholu blaha. Já byla pochopitelně taky, byť se spojení „přede všemi“ v tu chvíli týkalo jen jeho minisestry.
Nicméně touha dětí po huse zůstala v mé paměti. Navíc jsem tušila, kde hledat. Na Fléru. Já vím, já vím, taky mne dojímá, že si děti dokáží nekonečně dlouho hrát s obyčejnými dřevěnými kostičkami, které se tu stanou stavebními kameny pro pohádkové hrady, tu skončí v cedníku jak imaginární těstoviny. Dobře vím, leč neodolala jsem a husu objednala. Tím spíš, že je na sucháče a dá se tedy rozebrat na stehýnka.
 
Ještě že mne autorka upozornila, že ta původně objednaná má rozměry skutečného pokrmu a z trouby v dětské kuchyňce by při pečení vyčuhovala. Slevila jsem tedy z centimetrů, zaslala tvůrkyni centimetrové údaje o výšce, šířce i hloubce trouby a přiobjednala ještě svíčkovou, těstoviny s rajskou a koprovku. I kdyby čas byl, takhle hezky bych to nikdy neušila. S velikostí drůbeže klesla i cena, takže jak pravila prodávající, „tu koprovku už máte v ceně té husy“.
             

Sama se těším, až dobrůtky dorazí. A až Barča povyroste, opustí jen mléčnou stravu a udrží se na svých u kuchyňky, objednám jí ještě koláčky.

Zdroj obrázků tady :): http://www.fler.cz/jolanak

sobota 10. listopadu 2012

I-divadlo


Přemýšlím, jak to napsat, aby tenhle minitext nevyzněl nějak poučně. Ale třeba ten portál každý nezná, třeba někomu pomůže. I-divadlo mám na mysli, což není divadlo na Internetu, ale po vzoru portálů zaměřených na knížky a na filmy se na něm hodnotí divadelní inscenace.  A nejen hodnotí.  Hodně tu koukám do kalendáře, kde jsou jednak premiéry - ale na ty se upozorňuje i všemožně jinde, jednak derniéry, které už je někdy složitější vést v patrnosti, a hlavně hostovačky (ty bývají v Praze dlouho dopředu vyprodané a divadla hostují porůznu, takže se informace takhle s velkým předstihem a pospolu hodí). A pak žebříčky a tipy a hodnocení v procentech u obrovského počtu inscenací. Boduje jednak redakce, tedy nadšenci, nejsou to profesionální kritici, ale lidé s velkými divadelními zkušenostmi, jednak „amatérští divadelní chodiči“. Kromě procent je možné zanechat i komentář slovní. Jasně, divadelní vkus má každý jiný, neříkám, že jsou tyhle stránky všespásné, že kliknete a víte, ale jakmile hodnotí víc lidí, už podle mne něco usuzovat lze. Časem člověk třeba vypozoruje, s kým má podobný názor, na koho se spolehnout (anebo zjistí, že nikdo jemu podobný tu není) - u každého hodnotitele (skrytého pod přezdívkou) se můžete podívat, jaká všechna představení hodnotil a jak. Dále jsou tu prokliky na recenze, na stránky divadel, rozhovory… na amatérské bázi mi to připadá dělané hóóódně dobře.
Že chodím do divadla docela často a někdy i na ty „vybočující“ kusy, vídávám diváky odcházet. Už nějakou dobu se takhle odhodlávám na Krále Leara - vidět ho chci, mám Nebeského inscenace ráda, slyšela jsem od mnohých chválu, ale dopředu si říkám, že mi zase bude líto těch lidí (já sakra vím, že to není moje starost J, ale k čemu mi to je), co budou znechuceni, co se třeba do Národního vydali z daleka, co se těší, že uvidí klasiku … a neuvidí. (Tohle mám Národnímu za zlé, že to dávají na staré scéně). A tak si myslím, že kdyby zrovna u Leara koukli na i-divadlo a viděli, že tu mnozí dávají nulu kdyby to šlo, šli by do mínusu, prostě by se nevydali. Ale i naopak, ve shrnujících přehledech člověk třeba zase narazí na výborně hodnocenou inscenaci v divadle, do kterého by se jinak nikdy nevydal. Tak teď ještě kdybych nebyla tak líná a vždycky sem za sebe taky hodnocení přidala, když už ho tak využívám.

neděle 4. listopadu 2012

Pobavil mne lék!


A to se nestává často, že. Mám už to tak v těle zařízené, že podaří-li se mi rychle zahnat nachlazení, přestanu mluvit. „Něco“ prostě zůstane v hrtanu a na hlasivkách a dává o sobě vědět. S učením to podle mého zas až tak nesouvisí, to by bylo podivné, snad i ostuda, kdyby člověk po dvou měsících - ještě necelých s tím vším volnem – nevydal hlásku. Fakt je, že to „trošku“ při učení vadí, hlavně ale vzbuzuji nezasloužený soucit a několikrát za den slyším, zda s takovým!! nachlazením nepatřím do postele. Buďte v posteli s nemluvením, nemám rýmu, nemám kašel, nic. Ale dostávám nejrůznější rady. Mezi nimi rozhodně vede doporučení léku Milgamma N. „Nedej se ale odradit,“ varovala mne kolegyně, která ví o léčení hlasivek mnohé, „když ti budou tvrdit, že je to na syfilis!“ J. Když tohle víte, to vám pak připadá, že se ten lékárník fakt divně dívá. Ve skutečnosti jde o vitaminovou podpůrnou léčbu hlavně při onemocněních periferního nervového systému, o syfilitidě překvapivě na letáku ani zmínka, ale já to upozornění vytrvale posílám dál J. Podle jiného kolegy se taková léčba nazývá „dvě mouchy jednou ranou“!