středa 24. října 2012

A povídka jedna

Kočka, která krade mango

„Místní neříkají maminko jen vlastní matce, ale všem ženám, které jsou jí podobné.“ Průvodkyně se odmlčela, aby síla toho sdělení všem došla, ale Hynek už ji párkrát přistih při faktografických nesrovnalostech a měl podezření, že si ty místní zvyky a pověsti někdy vymýšlí, aby je ohromila. I když příběh o obrovskym údu rohatýho náčelníka byl výbornej. Taky se dost bavili tajemnou šelmou, co tu krade ze sadů ovoce. Slepice by ještě chápal, ale velká kočka a ovoce?  Každopádně to dělala ve velkym a dost obratně, spatřit ji bylo téměř nemožný. Komu se to ale podaří, ten prý už se do konce života bude mít krásně. První týden se o to snažili a spekulovali, že by bylo dobrý si šelmu ochočit, pak zapomněli a ovoce si radši kupovali.

                Podíval se na Kláru. Komu dalšímu by tady Tomáš s Alenou říkali maminko? Přemejšlí teď o tom samym? „Tvoje žena s tebou jezdí na dovolenou?“ divil se před lety někdo v práci. Slyšel v tom - „Skoro se nebavíte a pak jedete spolu?“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, jak to bylo myšlený: „Copak má cenu, aby slepá jezdila do ciziny?“ „Ano,“ manželka je jakoby nevidomá, „jakoby“ slyšel jen on sám. Hysterická slepota, i když už se tomu dneska říká jinak. Ne moc častý případ, lékaři bezradní, po všech těch operacích všechno vypadalo v pořádku, nebyl důvod, aby neviděla. Jenomže. Když vyšla bez hůlky, vrátila se občas potlučená. Přece by si sakra schválně nevyrazila zub. A druhej den se automaticky podívala na hodiny a řekla, že musí běžet. Nepřišlo jí to divný. On běsnil. Řval a prosil. Co po něm sakra chtěla? „Máma někdy vidí a někdy ne,“ komentoval to tehdy Tomášek. „Někdy ne“ se postupně změnilo na „skoro nikdy“. V odborných článcích se dočet, že záchvaty slepoty přicházejí v okamžicích nervovýho vypětí, stresu, ve chvílích, který pacientovi připomenou traumatický okamžiky z dětství. Pracovala jen pár hodin, s dětmi nějaký velký potíže nebyly, chodila plavat, jezdili na výlety, co věděl, nic strašnýho jako malá neprožila.

Dost se hádali. Pak to vzdal, děti mu byly vděčný. Snad potřebovala vedle tmy i ticho, co si chtěli říct, si řekli kdysi, novýho nebylo moc. Tma, ticho a dusno. Zbyly jen společný dovolený, zvyk, spořádaný manželský pár, ona mu někdy popisuje, jak si to místo představuje, on odpovídá ano a ne.

„Pane Dúbravský, kde máte ženu?“ Jak dlouho už postává u tohodle stánku s blbostma pro turisty? „Poslední příležitost koupit něco domů. Smlouvejte, i když vám to bude připadat levný.  A za dvě hodiny u autobusu,“ zněly instrukce. Opitý barvama a vůněma si připadal za chvilku, ochutnávat ho nelákalo, chtěl se dívat a poslouchat a nefotit, neptat se, co je tohle a za kolik támhleto. Klára na všechno sahala, oblý tvary ovoce, korále mezi prsty, zaklapnutí vyřezávaný krabičky. O kus dál stříbrný šperky, šála přiložená na tvář. Vůbec si nevšim, že už vedle něho nejde. Nakonec si přeci jen koupil vývar, prý se v něm skrývá obrovská síla. Nedojí ale, hlas průvodkyně zní dost naléhavě. Kde je Klára, neví. Před chvilkou ještě… Vyděšený, vyčítavý pohledy ostatních. Jak moh? „Kde jste ji viděl naposledy?“ Dost k ničemu informace, i kdyby dokázal odpovědět, manželka není turistický baťůžek - kams ho odložil, tam ho najdeš. Klidným krokem s nepřítomným pohledem dojde na kraj tržiště a sedá si na zem.  Sklání hlavu a opírá si ji do dlaní. Nic z něj nedostanou, rozprchnou se po tržišti, neodvažují se vyslovit, k čemu všemu mohlo dojít; takhle bezmocná žena, podle čeho se má orientovat? Točí se a volají, vymýšlejí nejlepší strategii. S nikým se tu nedomluví, ale obracejí se na trhovce a kupující, ukazují si na oči. Akorát že sám tu slepců viděl spoustu. Chápou jeho hrůzu, chápou, že jim teď nemůže pomoc. Ne, ne, nechce aby s ním někdo zůstal.

Za clonou z dlaní se usmívá. Tak že by přeci? Kolikrát ho to napadlo. Poprvý se lek. Kdykoli se ta myšlenka objevila znovu, urputně se snažil soustředit na něco jinýho. Všechno by bylo lehčí, kdyby nebyla. Kdyby jeden z nich nebyl. Detaily nepromejšlel, jeden by prostě zmizel, zemřel, ztratil se. Nemuseli by nic řešit. Nepřemejšlel by o rozvodu, nic by si nemuseli dělit, skončilo by nekonečné nežití, zmizely otázky, co vidí a co ne, i děti, tím si byl jistej, by se s tím časem vyrovnaly. A teď to bylo tak blízko. Třeba to udělala schválně, třeba taky už roky myslela na to samý, čekala na příležitost. Odešla ode mne žena uprostřed tržiště, zmizela mezi stánky s manioky, mangem,  sušeným masem a lesním medem, nemohla vidět, kam jde, nenašli jsme ji, stát se mohlo cokoli. Vzpomněl si, co říkala průvodkyně před několika dny, a málem se začal smát nahlas. Moh by se tu pak porozhlídnout – „máma se ztratila, děti, ale přijela se mnou jiná, je jí docela podobná, ne?“

Našli ji ani ne za půl hodiny na druhý straně městečka. Jak se tam dostala neví, chtěla pryč z toho blázince. Tomu rozuměli. Díval se na ni s úlevou a výčitkami. Ta ostuda. Tvářila se provinile. „Takže rychle do autobusu, teď musíme dohnat ten skluz.“ Seděli vedle sebe a nic neříkali. Pak mu z ničeho nic položila hlavu na rameno. „Viděla jsem ji. Kočku, co krade mango,“ zašeptala.

sobota 20. října 2012

Vzpomínka jedna

Je to k neuvěření, ale můj dědeček byl z pohádky. Vážně, on tak i vypadal - bělovlasý, kulaťoučký, s hůlkou v ruce. Jenomže to nestačí, řeknete si asi. Tak dál. Znal dětský ráj i spoustu básníků. Ač ráj byl podle jména dětský, mohl do něj chodit jen on a my jsme se vždycky dožadovali vyprávění, co se tam od posledně změnilo. Hned u vchodu padaly párky ze stromu přímo do rybníčka s vařicí vodou a o kus dál jste si mohli sjet na čokoládových lyžích ze šlehačkového kopce. Ten jeho ráj byl jak vidno rájem gurmánů, ostatně při žádné návštěvě u nás se nezapomněl zeptat, jestli my děti dobře jíme. Ráj si vymyslel, básníci byli opravdovští. Taky spisovatelé a herci. Když už bylo dávno jasné, že s jídlem problémy nebudou, ptával se, co právě čteme. A do obálek k svátkům a narozeninám vkládal bibliofilské výtisky i dávno potom, co bláznům do krásných knížek přestal být předsedou. Máma s ním jako malá chodila při jeho lékařských službách do Národního a hrozně se prý bála, že se někomu něco stane a on ji nechá v hledišti samotnou. Těžko říct, co z představení měla. A s jakou se asi na jeviště chodilo hercům, když se jim doneslo, že zasahovat případně nebude pohádkový dědeček, ale patolog. Ano, byl přednostou Ústavu soudního lékařství. Na soudním s rodinou i bydlel - v patře, ve sklepních prostorách byla márnice. Svým dcerám říkal, ať se nebojí, že ubližují jen živí, a pro nás psal ve stáří legrační detektivky. Před mnoha lety, v dobách nepohádkových, prováděl pitvu národem milovaného politika, co možná skočil z okna, možná ho shodili. Až o padesát let později jsem si byla jistá, že už ho nikdo nemůže nutit lhát, že říká pravdu o tom, co se tenkrát stalo. A co se dělo všechny ty roky potom? Čím zaplatil za to, že může vést za komunistů ústav a cestovat po celém světě? Nechci to vědět a nebudu pátrat. Po pohádkových dědečcích má zůstat tajemství.

pátek 19. října 2012

Silné vazby na prezidenty

Nijak zvlášť prezidentské volby neprožívám a myslím, že ani nebudu, ale nikdy bych si nepomyslela, že budu mít „silné vazby“ na někoho na tak vysoké pozici :)). Pravda, ještě tam nejsou, tak spíš na kandidáty či potenciální kandidáty. Znám se s dcerou J.F., s T.O. jsem chodila do třetí a čtvrté třídy - i když dneska se mě kolega ptal, jestli jsem si jistá, že to nebyl nějaký jiný Japonec, že on je nedokáže úplně rozlišit :)) - a V.F. jsem kdysi tlumočila. Studentům scénografie z různých zemí přednášel o Rusalce a oči se mu v tetování propadaly. A to nemluvím o tom, že nejlepší kamarádka kdysi dávno pracovala v Protokolu pro V.H. To byly doby, kdy stačilo, aby se do vás na Manhattanu zakoukal bývalý disident a čersvý politik J.R a mohla jste mezi střední a vysokou zamířit a Hrad. Uvidím, jak ty svoje „kontakty“ ještě využiju!
Nedá mi to ještě a připojím minihistorku se jménem onoho bývalého spolužáka. Chtěla jsem po studentce, aby mi anglicky vysvětlila, co si o přímé volbě myslí. Pustila se do toho: „Někteří kandidáti jsou opravdu zvláštní. Třeba ten... no ten no... Murakami!“ Je to tak - pletou se!

úterý 16. října 2012

Knížky, střípky a minuty na rychlovku

Říká se, že děti a mladí nečtou, ale zkuste se někdy zeptat autorů takových slov - mnozí z nich, ó jaké překvapení, nečtou. Mají na to samozřejmě všeobecně přijímanou výmluvu, nemají čas. Ale pobavil mne nedávno netradiční - nebo možná jen netradičně vyjádřený - vztah k literatuře u dvou žen věku středního. První sahá téměř výlučně jen po bichlích, neboť z povídek či novel se prý nic nedozví :). A druhá, ta má z knížek vlastně strach. Bojí se, že buď ji nezaujmou, nebo naopak vtáhnou tak, že nebude schopná v každodenním světě fungovat. Hezký, obojí mi to připadá vlastně hezký.

A nemáte-li čas a nechcete-li číst, budete mít třeba minutku na takovou rychlovku. To není nemravný návrh, to jsem si ukradla slogan nového projektu Českého rozhlasu, totiž cyklu "Minutové hry". K poslechu tady:  http://www.rozhlas.cz/minutovehry/portal/ . Nejsou úplně šedesátivteřinové, pravda, maximálně mají tuším minuty dvě, ale to vůbec nevadí, umění je to veliké, alespoň myslím. Proto jsem asi nekritická i k těm méně povedeným, ty jsou zase třeba skvěle zahrané. Jsou tu hry, hříčky, snad doslova odposlechnuté z rozhovorů, jsou tu jiné absurdní. K mým nej patří „Chutnalo ti to?“, „Babička“ nebo „Co jsme“. A vlastně i „Večerka“ třeba. Na další se těším.

A jinak? Jinak o víkendu na Náplavce sníh :) (kvůli prodejní akci lyžařského oblečení a výstroje) a hned vedle na vodě závody plachetniček. K napití svařák i burčák, krásná to doba. Z trouby voní šípky a na stole houby. Ještě krásnější. Odcházím číst :).








středa 10. října 2012

Není špatných žáků,

je jen neschopných učitelů :). Tuhle "průpovídku" jsme slýchávali dost častu na kurzu, když jsem si dělala lyžařský instruktorák. Taková obměna lipnického "neexistuje špatné počasí, jsou jen nevhodně oblečení lidé"!. Tohle je ale drsnější, víc sahá do svědomí. Jasně, větu nelze brát úplně, úplně vážně, člověk by asi musel mít neomezeně času, neomezeně dalších prostředků, aby naučil všechny všechno, stejně ale budu snad ještě dlouho tvrdit, že je zdravé si tu větu opakovat, opakovat, opakovat.
Souhlasím s panem profesorem Hilským, který řekl, že nevěří, nebo snad nemůže brát vážně nikoho, kdo prohlašuje, že studenti současní jsou horší či lepší než dřívější (jak moc dřívější záleží na každém). První možnost je nějak slyšet častěji, ale princip je stejný. Věřím moc, že takové srovnávání vypovídá daleko více o tom, kdo ho vypouští z úst, než o samotných studentech. Je v tom přirozený sklon pamatovat si to lepší, je v tom snaha vyrovnat se s vlastním stárnutím, zklamání, že nejde učit pořád stejně, obrana ... a mnoho dalšího.
Většinou se tomu (po těch letech už) jen směji, tomu učitelskému i neučitelskému stěžování si na úroveň znalostí. Ano, "dřívější" toho museli často ve škole více odříkat. Kam se to ale podělo??? Díky za osobnosti (a díky, že je znám :)), které dokáží třeba ocenit, že děti o něčem vědí víc než oni sami, a když jim zmíněná klesající vzdělanost dělá vrásky, trápí se spíš tím, že nevědí, jak něco naučit, předat. A že jsou nároční na sebe, mohou být na sebe vzájemně nároční se svými studenty a nesvádět nic na dobu. Ale je to panečku umění!!!

neděle 7. října 2012

Lýtka uondaná a masáž pro Cestu domů

Už dlouho jsem nebyla na pořádné túře, říkala jsem si. A nebyla jsem sama - my, co jsme spolu v létě divadelně kočovali, shodli jsme se, že té chůze (i kvůli vedrům při začátku léta) zase tak moc nebylo a že je nejvyšší čas to napravit. Jana vymyslela kraj i místa přespání a s Tomem jsme nakonec byli tři. Od páteční večera do nedělního dopoledne jsme šli Lužickými horami, krajinou přívětivých několika málo spoluchodců, krásných domečků, vtipných průvodčích, podzimních barev a usínajícího sluníčka, penzionů už prázdných a cest mokrých a listím posetých, krajinou klidnou a silnou. Mezi chůzí jsme pochopitelně také bydleli i leccos pojídali, ale šli v pátek i sobotu i za tmy s čelelovkami, pěkné to bylo jako už dlouho ne. A i když kromě Hvozdu nám žádné větší kopce v cestě nestály, šli jsme dost rychle. Jak já dneska cítím lýtka!
To mne přivádí ke zmínce o akci, která mi od současných bolístek neuleví (neb k ní dojde až na konci října, a do té doby budu zase už chodit pořádně běhat a nohy si zvyknou, nebo se zmátoří samy:), příjemná však bude dozajista. Masáž mám na mysli, a ne jen tak ledajakou. Líbí se mi, když různé neziskovky dokáží při svých prosbách o peníze přijít s něčím zajímavým. Hospicovému sdružení Cesta domů se to daří. Kdo ho chce podpořit, může si a 31.10 objednat masáž u tudia zdraví: http://www.cestadomu.cz/detail-akce/masazni-den-pro-cestu-domu-2012.html. Všichni maséři věnují ten den veškerý výdělek zmíněnému sdružení. Netřeba asi dodávat víc, prostě užitek pro tři strany - připadá mi.