„Místní neříkají
maminko jen vlastní matce, ale všem ženám, které jsou jí podobné.“ Průvodkyně
se odmlčela, aby síla toho sdělení všem došla, ale Hynek už ji párkrát přistih’ při faktografických
nesrovnalostech a měl podezření, že si ty místní zvyky a pověsti někdy vymýšlí,
aby je ohromila. I když příběh o obrovskym údu rohatýho náčelníka byl výbornej.
Taky se dost bavili tajemnou šelmou, co tu krade ze sadů ovoce. Slepice by
ještě chápal, ale velká kočka a ovoce?
Každopádně to dělala ve velkym a dost obratně, spatřit ji bylo téměř
nemožný. Komu se to ale podaří, ten prý už se do konce života bude mít krásně.
První týden se o to snažili a spekulovali, že by bylo dobrý si šelmu ochočit,
pak zapomněli a ovoce si radši kupovali.
Podíval
se na Kláru. Komu dalšímu by tady Tomáš s Alenou říkali maminko? Přemejšlí
teď o tom samym? „Tvoje žena s tebou jezdí na dovolenou?“ divil se před
lety někdo v práci. Slyšel v tom - „Skoro se nebavíte a pak jedete spolu?“
Chvíli mu trvalo, než pochopil, jak to bylo myšlený: „Copak má cenu, aby slepá
jezdila do ciziny?“ „Ano,“ manželka je jakoby nevidomá, „jakoby“ slyšel jen on
sám. Hysterická slepota, i když už se tomu dneska říká jinak. Ne moc častý
případ, lékaři bezradní, po všech těch operacích všechno vypadalo v pořádku,
nebyl důvod, aby neviděla. Jenomže. Když vyšla bez hůlky, vrátila se občas
potlučená. Přece by si sakra schválně nevyrazila zub. A druhej den se
automaticky podívala na hodiny a řekla, že musí běžet. Nepřišlo jí to divný. On
běsnil. Řval a prosil. Co po něm sakra chtěla? „Máma někdy vidí a někdy ne,“
komentoval to tehdy Tomášek. „Někdy ne“ se postupně změnilo na „skoro nikdy“. V odborných
článcích se dočet’, že
záchvaty slepoty přicházejí v okamžicích nervovýho vypětí, stresu, ve
chvílích, který pacientovi připomenou traumatický okamžiky z dětství.
Pracovala jen pár hodin, s dětmi nějaký velký potíže nebyly, chodila
plavat, jezdili na výlety, co věděl, nic strašnýho jako malá neprožila.
Dost se
hádali. Pak to vzdal, děti mu byly vděčný. Snad potřebovala vedle tmy i ticho,
co si chtěli říct, si řekli kdysi, novýho nebylo moc. Tma, ticho a dusno. Zbyly
jen společný dovolený, zvyk, spořádaný manželský pár, ona mu někdy popisuje,
jak si to místo představuje, on odpovídá ano a ne.
„Pane Dúbravský,
kde máte ženu?“ Jak dlouho už postává u tohodle stánku s blbostma pro
turisty? „Poslední příležitost koupit něco domů. Smlouvejte, i když vám to bude
připadat levný. A za dvě hodiny u
autobusu,“ zněly instrukce. Opitý barvama a vůněma si připadal za chvilku,
ochutnávat ho nelákalo, chtěl se dívat a poslouchat a nefotit, neptat se, co je
tohle a za kolik támhleto. Klára na všechno sahala, oblý tvary ovoce, korále
mezi prsty, zaklapnutí vyřezávaný krabičky. O kus dál stříbrný šperky, šála
přiložená na tvář. Vůbec si nevšim’, že už vedle něho nejde. Nakonec si přeci jen koupil vývar, prý
se v něm skrývá obrovská síla. Nedojí ale, hlas průvodkyně zní dost
naléhavě. Kde je Klára, neví. Před chvilkou ještě… Vyděšený, vyčítavý pohledy
ostatních. Jak moh’?
„Kde jste ji viděl naposledy?“ Dost k ničemu informace, i kdyby dokázal
odpovědět, manželka není turistický baťůžek - kams ho odložil, tam ho najdeš. Klidným
krokem s nepřítomným pohledem dojde na kraj tržiště a sedá si na zem. Sklání hlavu a opírá si ji do dlaní. Nic
z něj nedostanou, rozprchnou se po tržišti, neodvažují se vyslovit, k čemu
všemu mohlo dojít; takhle bezmocná žena, podle čeho se má orientovat? Točí se a
volají, vymýšlejí nejlepší strategii. S nikým se tu nedomluví, ale obracejí
se na trhovce a kupující, ukazují si na oči. Akorát že sám tu slepců viděl spoustu.
Chápou jeho hrůzu, chápou, že jim teď nemůže pomoc. Ne, ne, nechce aby
s ním někdo zůstal.
Za clonou z dlaní se usmívá.
Tak že by přeci? Kolikrát ho to napadlo. Poprvý se lek’. Kdykoli se ta myšlenka objevila znovu,
urputně se snažil soustředit na něco jinýho. Všechno by bylo lehčí, kdyby
nebyla. Kdyby jeden z nich nebyl. Detaily nepromejšlel, jeden by prostě zmizel,
zemřel, ztratil se. Nemuseli by nic řešit. Nepřemejšlel by o rozvodu, nic by si
nemuseli dělit, skončilo by nekonečné nežití, zmizely otázky, co vidí a co ne,
i děti, tím si byl jistej, by se s tím časem vyrovnaly. A teď to bylo tak
blízko. Třeba to udělala schválně, třeba taky už roky myslela na to samý, čekala
na příležitost. Odešla ode mne žena uprostřed tržiště, zmizela mezi stánky
s manioky, mangem, sušeným masem a
lesním medem, nemohla vidět, kam jde, nenašli jsme ji, stát se mohlo cokoli.
Vzpomněl si, co říkala průvodkyně před několika dny, a málem se začal smát
nahlas. Moh’ by se tu
pak porozhlídnout – „máma se ztratila, děti, ale přijela se mnou jiná, je jí
docela podobná, ne?“
Našli ji ani ne za půl hodiny na
druhý straně městečka. Jak se tam dostala neví, chtěla pryč z toho blázince.
Tomu rozuměli. Díval se na ni s úlevou a výčitkami. Ta ostuda. Tvářila se provinile.
„Takže rychle do autobusu, teď musíme dohnat ten skluz.“ Seděli vedle sebe a
nic neříkali. Pak mu z ničeho nic položila hlavu na rameno. „Viděla jsem
ji. Kočku, co krade mango,“ zašeptala.