neděle 30. září 2012

Je čas dýňových polévek

Nadchla mne jedna z nejjednodušších: dýně rozvařená v kokosovém mléce s troškou nastrouhaného zázvoru. Pak už jen rozmixovaná a přisolená! Výborná podle mne. Jenomže mně taky chutná všechno :). Nadchne však máloco. ( A s divadlem, s divadlem to mám podobně, o tom však jindy).

 
Je také čas rým a ucpaných nosů, a proto zázvorových čajů, medů a cibulí. A jablek. V sobotu na Jiřáku byla jablečná slavnost a hrála k tomu Jablkoň. Jak jinak.

 
 


U stánku kupovala si burčák v kelímku, "jen tak, na napití", asi sedmdesátiletá paní. Prý poprvé v životě. "Jé, a co jste dělala celý život?", smál se prodávající. "Pila vodu," smála se paní, "z vodovodu".

sobota 29. září 2012

Radost s čely

Totiž violoncelly. Nevím, proč jsem si na ně dneska vzpomněla. Dva Petrové, dva Janové, dohromady Prague cello quartet. Název klasický, repertoár neklasický. V tom smyslu, že jak by tak člověka napadlo, pro čtyři cella toho skladatelé zrovna moc nenapsali a nepíší. Tak si kluci aranžují, co mají rádi, a já mám vždycky, když je slyším, chuť rozesmát se nahlas. Hrají Bacha i Šostakoviče, Gershwina i Ježka, hudbu k filmům - Sedm statečných třebas, Mission Impossible, Led Zeppelin, Nirvanu, Apocalypticu :), koledy! A že jsou vynikající muzikanti, dělají u toho ještě psí kusy. Třeba Montiho Čardáš hrají dva na jedno cello.

Tohle je záznam oficiální:




A tohle trošku méně, zmiňovaný Čardáš, tentokrát ve čtyřech:


V bookletu k prvnímu CD překládají svá jména jako John Venison (Jan Zvěřina), John Hoodoo (Jan Pech), Peter Starling (Petr Špaček) a Peter Slim (Petr Chudoba).

pátek 28. září 2012

Šla jsem a nezažila nic

Akce Zažít město jinak mě dojala. Fakt, brala mě ta poklidnost, to veselé všechnomožno... A nakopla k realizaci nápadu, který se už nějakou dobu třískal v mé hlavě s širošírou leností. Nápad jít ode dveří ke dveřím - byt-kabinet - pěšky. A ta středa se nabízela, krásně bylo a pracovní doba středoškolského učitele, tvrdím (a jsem při smyslech), je dost flexibilní, ač se to na první přemýšlení nezdá. Zkrátka stačilo dorazit kolem jedenácté.
Dolů do starých Hluboček zněl plán, ale že vyrážím později, beru to kus kolem hlavní z nejhlavnějších. Pod kopcem už ale kličkuji i zelení a o kus dál si povoluji výjimku, doping pro podzimní čas, mířím "do přístavu". Až budou na Vltavě ledy (skoro) a přestane jezdit trajekt, půjdu přes železniční most. Na Josefínu nastupuji pět minut před odjezdem, náhodou to takhle vyšlo, nic jsem nepočítala, čas nehonila. Jedu jen já a starší paní. "Teď už budou hlavně důchodci," vysvětluje přívozník, až v jednu to zase začne. Takže k vodárně a pak už jen intuitivně nahoru a doleva. S levotočivostí jsem to zdá se přehnala, trošku si zacházím, nevadí, jsem tam. Za hodinu a půl!
Podvědomě jsem snad čekala něco víc, dobrodružství, zajímavá sektání, mořskou pannu (či snad pána) ve Vltavě. A ono nic. Né, ne že nic - to chůze je sama o sobě krásná. O o půl osmé večer jsem zase mířila do školy cosi dodělat. Vždyť říkám, že má pracovní doba je značně flexibilní :).

středa 19. září 2012

Blafování s jídlem

Ne, tady nepůjde o žádnou nepoživatelnou stravu, žádné blafy z mé kuchyně, tady půjde docela prostě o matení veřejnosti. V troubě mám slaný koláč, koláč z listového těsta s kuřecím masem, sušenými švestkami, hermelínem, smetanou a tymiánem. Bude doufám výborý, přinejmenším dobrý. Autorkou receptu je moje známá Lenka, já budu ale tuhle, pro někoho možná zvláští, kombinaci chutí zítra večer vydávat za specialitu z jakéhosi ostrova. Proč to proboha budu dělat? Inu, to máte tak. Ve Fantazii na Tylově náměstí, v malé vinárničce za malinkým knihkupectvíčkem, bude nás pět žen předčítat po jedné vlastní povídce. Když texty přicházely na svět, měl René, co nám při tom "přicházení" trošku pomáhá a radí, takový nápad - co kdyby všechny povídky něco propojovalo, co kdybychom každá v textu narážela na nějakou další spolupředčitatelku. A nám se to propojilo jídlem. V Gábinině textu se mladá holka rozhodovala mezi třemi ctiteli a své trilema přirovnávala k váhání u cukrářského pultu, Moniky hrdinka měla v troubě sekanou a přitom činila závažné životní rozhodnutí, moje se strašně těšila do Nepálu a na dálku vysvětlovala někomu z místních, co že je to smažák. Motivy se pak úplně zlehýnka objevovaly v povídkách ostatních, takové úplně drobounké narážečky to byly. A pak už bylo jen kousek k tomu, abychom vymyslely, že i občerstvení ten večer, až na nás přijdou davy, bude také literární. Jenomže! Gábi váhá, jestli nebude číst jiný svůj text, ve kterém jí hrdinka jen buráky, a já jsem svůj text o Nepálu nikdy nedopsala. Možná naštěstí, smažák není úplně jídlo, které byste mohli připravit doma a odnést do vinárny, že? Hrdinka mé nové povídky křižuje ostrovem, švestkovým ostrovem. Snad to není úplná hloupost, snad mi někdo do zítřka neprozradí, že mořský vzduch tomuhle ovoci nesvědčí. Protože jestli jo, budu muset ten koláč, co ho jdu právě vytáhnout z trouby, sníst sama.

neděle 16. září 2012

Když nepotřebujete hrnec

Dneska dostanu čtečku. Jsem zvědavá, jak se s ní žiji, jestli nezůstane někde v koutě s tím, že jednou se podívám, jak to na ní všechno funguje. Letní narozeniny dospělé mě a dospělých mých sester v "původní" rodině téměř neslavíme, pořád je někdo někde pryč a myslím, že nám to nikomu nevadí. Dnešní oslava o dva měsíce opožděná je tedy výjimkou, k mé radosti maskovaná grilováním. O čtečku jsem si řekla, ale jak patrno výše, není to tak, že bych bez ní nemohla žít. Nový prvek ale vnesl do obdarovávání 3 a 3/4 letý synovec. Společný dar shledal věcí příliš abstraktní, navíc když ji má u sebe děda, i rozhodl se, že mi musí dát ještě něco jiného. A trval na hrncích :). Praktické dítě, řekla jsem si, když mi to ségra volala. Dohodly jsme se, že si něco koupím, konspirativně jí to předám a Jonáš bude mít dárek. Problém nastal ve chvíli, když jsem v obchodě prohlížela hrnce všech možných velikostí a specializací (dost mě oslovil hrnec na chřest, avšak když jsem zvážila jeho velikost a období, kdy je chřest k dostání ...) a bolestně si začala uvědomovat, že fakt žádný nepotřebuji. Ale můžu to tomu chlapci udělat? Navíc když opravdovou radost by mu udělala hned celá řada. Ještě že byla jeho maminka přesvědčena, že k čemukoli jinému do kuchyně ho přesvědčí Vyhrála červená grilovací pánvička, už je u dárce, tak jen doufám, že na celý plán nezapomněl a nebude si ji chtít nechat. A že mu tenhle typ myšlení vydrží a příště mi dá třeba povlečení. A jó vlastně, já si to kupuju sama. Ale nevadí, i tohle je způsob, jak si vybavit domácnost.

sobota 15. září 2012

Paní učitelka Párkrová

aneb o záludnosti gramatických pravidel
Bavili se na výletě během seznamovacího kurzu prváci o předpřítomném čase. Proč to dělali, to věru netuším. Jsou to buď všechno budoucí lingvisté, nebo se testovali, co kdo umí a jak na to budou. Na správné variantě věty se nemohli shodnout, i přiběhli se zeptat. Učit se mi nechtělo, vyvrátila jsem tedy je domněnku, že předpřítomný čas musí nutně znamenat, že jev trvá do přítomnosti, a doufala, že debata skončila. Obrátila se ale na mě Daniel. Jen matně jsem tušila, že žil nějakou dobu v USA. "A můžu paní profesorko říct - I have been to Britain last year, že jo?". Horší otázku si vymyslet nemohl. Autoři spousty učebnic vy větu zařadili do cvičení se zadáním "opravte chyby". Nadechla jsem se a začala blekovat cosi o neslučitelnosti přesného časového údaje s "present perfect". Jenže jsem věděla, co asi přijde. Přišlo: "Jenomže paní učitelka Parkrová (jak to jméno nejlépe počeštit - zkrátka Mrs. Parker) řekla ve třetí třídě, úplně si tu hodinu pamatuju, "I have been to Florida last year." A já jsem věděla, že Párkrová nebyla nutně žádná tupá Američanka,co nezná svoji mateřštinu a že to rodilí mluvčí tohle klidně řeknou a vůbec, ale ani trochu jim nevadí, že my tady učíme něco jiného. Navzdory předpokokladům jsem si paní učitelku prozatím oblíbila. Mám to ráda, tohle věčné připomínání, že jazyk si nečte příručky a nechová se podle nich. Ale učit gramatiku asi přestanu úplně.

pátek 14. září 2012

Takhle má vypadat recept!

Diktovala mi tuhle kolegyně recept na chléb, instrukce, jak se pěkně starat o kvásek, když už se mi jeden podařilo zabít! "Pak to necháš ještě půl hodiny kynout a mezitím si umyješ nádobí...," povídá. A já poctivě zapisuji, že musím umýt nádobí. Takhle by se mi to líbilo, kdyby si člověk přečetl recept a rovnou by se mu tak nějak organizoval život. Představuji si, že by v kuchařce stálo třebas: Nechte pomalu probublávat a zatím si ukliďte ten bordel, co máte na stole. Schopnější hospodyňky stihnou i leccos přežehlit. A Dáša přidala historku s francouzským receptem (jak jinak), kde psali "... maso zalijeme vínem, necháme dusit a skleničku nalijeme i sobě." Pravda je, že tuhle druhou variantu zvládám úspěšně i bez doslovného návodu :).

neděle 9. září 2012

Za kolik je třídní důtka?

Přišel na včerejší představení divadla Aqualung i známý, velmi dobře známý herec, režisér, spisovatel. Pán tak kolem šedesátky. Aha, tak ještě trošku víc mu je, říká mi Wikipedie. Nevadí, každopádně má mnohem mladší manželku, neprvní, jak už to tak bývá, a s ní i dítka věku odpovídajícího. Právě ona a syn byli s ním. Stála jsem si ve frontě na víno a vyslechla rozhovor. Chlapec podle všeho právě nastoupil na osmileté gymnázium. "To je ve školním řádu, že se tam má být o deset minut dřív," myslel před vyučováním a sděloval to otci. A pokračoval dalšími pravidly. "Za šest pozdních příchodů je třídní důtka," to už bylo víc na maminku. "Třikrát mi to můžeš omluvit, třeba že nejel autobus a tak." Malý a už vypečený, říkala jsem si pro změnu já, ale špatně jsem ho odhadla. "Takže důtka je za devět příchodů," rychle spočítala matka. "Ne, když se třeba mámě nepovede dospat, to se omluvit nesmí." Přeložila jsem si to jako "když matka umělkyně zaspí" a v duchu jsem se mu omluvila. Ona se rozesmála, prý co že je to za školu. Pravda, tohle pronesla tónem, jako že to úplně vážně nemyslí, ale kdo ví. A pak se na ty děti zlobte :). Nezlobím se, baví mě to.

Jmenovat se Melody

Můj předvčerejší objev. Krása v hrůze. Nejen jazz. Díky Davidovi.

 
Jmenuje-li se někdo Melody, může se věnovat něčemu jinému než hudbě? Sotva. Někdy to ale nejde tak přímočaře. Melody Gardot bylo sedmnáct, vyjela si na kole a jeden řidič jel na červenou. Zranění hlavy, páteře, zlomenina pánve. Vypadalo to, že od pasu dolů zůstane ochrnutá, znovu se učila třeba čistit si zuby. Měla problémy s krátkodobou i dlouhodobou pamětí, začala být extrémně citlivá na světlo (dodnes nosí tmavé brýle) i zvuk. Naštěstí existuje hudba. Paradox při té citlivosti? Před nehodou hrávala po barech na klavír, podstatné však bylo, že v sílu hudby věřili její lékaři. Věřili, že si díky ní mozek vytvoří nové cestičky - vím, to je hodně laické, ale myslím, že zatím víc netřeba. Stačí si ji poslechnout teď, devět let od nehody. Každé ráno si prý musí přečíst, co má ten den dělat, ale písničky si píše sama. Ne, nejsou zábavné, ale uchvátila mne ta vyrovnanost, někdy až lehkost, kterou v tom cítím. Bývá přirovnávána ke kdekomu, já myslím na Patriciu Barber a Norah Jones.