pondělí 31. prosince 2012

Přání :)


Ať máte v novém roce za všech okolností tak pěknou výslovnost jako britský sbor v češtině :), um i energii pana dirigenta, zrak sokolí, ať se vás netýká výzva „v boj“ a občas jste něčím dojatí!!!

„Divadla“, co bych vidět chtěla




Jó, já bych toho chtěla v novém roce vidět! Tady jsem vybrala deset inscenací, které jsem ještě nestihla. Jiná předsevzetí dám si radši tajně, protože co kdyby, že ano… ale těch deset píši sem, abych se mohla veřejně zkontrolovat. Spoléhám na své milé,  kamarády, studentky - absolventky loňského divadelního semináře, okolnosti, náhody a mnohé další, že viděného bude nakonec mnohem víc.

Co tedy (skoro ) určitě:

Ucpanej systém - v Dejvickém divadle. Hra podle povídek z knihy a scénáře k filmu Irvina Welshe „Acid House“ - tedy velmi drsná a v DD nejsprostší.

Kabaret Kainar - Kainar - v Divadle V Dlouhé. Všeříkající název, myslím. Myslím také, že sehnat vstupenky bude vyžadovat velkou míru invence a času.

Následují inscenace mimopražské, ale to já jen vytvářím takový dojem, že za divadlem cestuji. Většinou si centropražsky počkám pěkně za pecí a dobře pohlídám, až tady budou hostovat.

Tichý Tarzan - Divadlo Husa na provázku (v půlce února budou v Arše). Příběh skutečně žijícího fotografa Miroslava Tichého, „který většinu svého života strávil v jihomoravském Kyjově, byl v širokém okolí známý jako podivín, šmírák, alkoholik a blázen. Podle mnohých znalců umění dnes však patří mezi nejvýznamnější fotografy 20. století u nás vůbec. Často je řazen mezi solitéry typu Josefa Váchala nebo spisovatele Ladislava Klímy.“ Prý moc povedené.

Richard III - Klicperovo divadla v Hradci Králové, režie David Drábek. Milovníky klasiky z nejklasičtějších raději předem odrazuji, i když jsem slyšela a četla chválu. Hlavní postavu hraje žena - Pavlína Štorková - ostatně stejně jako v Tichém Tarzanovi. Dřív jsem takové obsazování považovala trochu za prvoplánové, za senzaci, originalitu za každou cenu, ale viděla jsem minimálně dvě inscenace, kde mi připadalo, že žena v roli muže je skvělá (1984 u Bezručů a Komplic Na zábradlí).

Kuřačky - Národní divadlo moravskoslezské. Kopíruji anotaci z webu, uvidím-li, napíši víc: Moderní variace na slavnou Čechovovu hru „Tři sestry“. Něžná groteska o virtuálních láskách, pracujících ženách a mužích v domácnosti. V době babyboomu, internetových seznamek, pracovních kariér a kouření se ocitáme na oslavách Irinina svátku, abychom s humorem i hořkostí nahlédli do receptu, jak najít „toho pravého“ a prožít šťastný život. Když nespasíme svět, spasme alespoň samy sebe...

A z Ostravy ještě Pestré vrstvy - divadlo Petra Bezruče, dramatizace kultovního románu z hornického prostředí. Můj oblíbený Norbert Lichý (o kterého mám při jeho postavě vždycky trochu strach, že představení nepřežije :) nejen hraje, ale i vybíral hudbu.

Našlo by se toho ještě hodně mimo Prahu, ale vracím se a zkouším vybrat kusy míň profláklé, třeba i trošku utajené, které ale podle toho, co jsem slyšela (nebo podle jmen tvůrců), budou snad stát za vidění:

Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy) -  v Roxy (tedy divadlu NoD). Prý silné, velmi hluboké, zasahující. Jan Mikušek (zpíval se Soňou Červenou v „Zítra se bude…“), Miloslav Mejzlík, Lucie Trmíková, Miloš Orsoň Štědroň... Nedávají bohužel moc často, derniéra snad ale ještě nebyla.

Med - v Rubínu, aby byla změna, tedy pro zasmání. Zase můžu čerpat jen z recenzí a hodnocení, neznám nikoho, kdo by viděl. Prý velmi vtipné a originální, výborná Barbora Poláková. Charakterizováno jako „historie jednoho erotického snu. Dívka „Večernice“ není na jednu noc, ale na jeden večer, během kterého je lepší se jí zbavit. Může si totiž vysnít místnost plnou medu, aby se tam setkala se svým idolem, kterým je Ondřej Pavelka...Tak uvidíme.

Nějakou inscenaci v divadle Letí, protože mě už dlouho láká, tenhle soubor zaměřený na současnou dramatiku. Buď Rozhovory s astronauty (všichni chválí výborný překlad Zuzany Augustové a čtyři herečky) nebo Zpověď masochisty od Romana Sikory. Možná obojí.

A to jsem těch možných deset (i s malým podvůdkem) pěkně rychle vyčerpala :). Nakonec nic utajeného, ale zcela neutajený Racek ve Stavovském. Těším se na hlediště na jevišti i herecké výkony, které někteří chválí, aby pak jiní tvrdili, že byli po oslavných recenzích  zklamáni. Tak je to asi často. Ostatně i všechny inscenace, o kterých tu píšu, mají dobré hodnocení kritiků i diváků (své divadelní „úchylky“ a libůstky si nechám na jindy),  ale znáte to - není na světě představení to…

Mimo jiné vzniká nový portál www.odivadle.cz, kde určitě půjdou načerpat další informace a hodnocení ostatních, odborníků i diváků - laiků, nadšených divadelních „chodičů“.

Přeji vám, ať v novém roce vidíte každý den něco pěkného! A nejen na jevišti.



 






 

neděle 30. prosince 2012

Zase se mi neudělala kondička :(

Dva dny kráásnéého běžkování na Bedřichově. Dva dny chvilkově i rychlého bruslení, přitom mě ani nohy nebolí. I když. Kamarád, kterého jsme museli přemlouvat, aby si jezdil sám a dával si s námi srazy na oběd a tak, protože nás (mě tedy strašně) znervózňovalo, když na nás pořád musel čekat, prohlásil, že "takováhla kondička se mi udělala před půl rokem". Jé, to bych taky chtěla! Aby se mi jen tak, zničehonic, udělala výborná kondička. A mohla by vydržet. Jenomže. Ono se jí to asi taky těžko dělá, že, když člověk sice nejprve i něco uběhne, ale hned to dobře zají žemlovkou (netradiční a výbornou na Šámalce) nebo palačinkou!

Likviduji poběžkový binec a poslouchám si neklasické vánoční dozvuky Zuzany Lapčíkové:




středa 26. prosince 2012

Tři mušketýři v Dlouhé


Nedaří se mi sem o knížkách a divadelních hrách psát tak často a hodně, jak bych chtěla, a mám v úmyslu trošku, alespoň malinko, to přes vánoční volno změnit. No uvidíme. Jedním z restů je inscenace Tří mušketýrů v Dlouhé.


Začnu ale odjinud. Ve výborné knížce Hostující profesoři Davida Lodge hrají intelektuálové-anglisté následující společenskou hru nazvanou Pokoření: Každý musí uvést známou knihu, kterou nečetl, a bod získá za každého člena skupiny, který ji naopak přečtenou má. Skvělá je scéna, kdy jeden odborný asistent bojuje se svým strachem, aby si o něm ostatní nemysleli, že je nevzdělanec, zároveň ale strašně chce vyhrát. Nakonec přizná, že nečetl Hamleta J, následkem čehož mu katedra neprodlouží smlouvu. Jsem si jistá, že hrát tohle se svými přáteli, mám v rukávu dost triumfů. Tři mušketýři - to by byl jeden z nich J! Snad prvním doporučením pro divadelní inscenaci je fakt, že jsem si knížku z rodné domácí knihovny na Vánoce donesla, tak mě to nadchlo.

Na hru jsem slyšela chválu. Když jsem se ale den předem podívala na i-divadlo, trošku ve mně zatrnulo. Že je to nuda, psali někteří, a hlavně - trvá to celé přes tři hodiny. A my šli na představení od sedmi a měli s sebou osmileté a o trošku starší děti.  Znervózněla jsem, ukázalo se však, že nadarmo.

V inscenaci se prolínají dva světy: svět pavlačového domu z konce šedesátých let, kde bydlí i malá holka četbou Mušketýrů nadšená a jí pohlcená, a vlastní svět známého románu plného dobrodružství, intrik a silného přátelství. A právě propojení těchto dvou světů mne neskutečně okouzlilo. Na scéně to není tak, že by se mezi oběma příběhy muselo neustále „přepínat“, že by holčička do knihy unikala. Ony oba příběhy existují poeticky současně, pozornost je samozřejmě vždy pouze na jednom z nich, ale obyvatelé obou světů se vidí i nevidí. Jen v několik kratičkých momentech spolu komunikují přímo, jinak jde o více či méně patrné reakce ve slovech, gestech, pohybech na scéně, podobnost „problémů“. A celé je to moc vtipné. Atmosféra 60. let je kromě různých připomínek reálií (např. prožívání hokejových zápasů se Sověty po invazi) dotvářena ještě písničkami Beatles. Ty jsou třetí silnou linii inscenace a provázány jsou i s příběhem z románu.

Chci to vidět znovu - to budiž dalším doporučením. Jsem si totiž dost jistá, že mi toho ještě hodně uniklo. A dětI? Ty vydržely. Osmiletá komentovala svůj stav zažívaný někdy půl hodiny před koncem: „Já už jsem chtěla i usnout, ale taky jsem to strašně chtěla dokoukat“. Ačkoli příběh znaly mnohem méně než já, tedy vůbec, neztrácely se v něm. (Takže bych ho možná teď v té intelektuální hře nemohla uvést ani já J).

úterý 25. prosince 2012

První poděkování Ježíškovi


Pavel Klusák tohle CD prohlásil za suverénní vrchol letošního písničkářství, chválu jsem slyšela i jinak. A to bývá vždycky riskantní. Nemám ráda ty nápisy na knihách („neuvěřitelně zábavné“), ba ani na marmeládách („famózně dobré“) J, hranice mezi nadšením a zklamáním mi připadá tenoučká.



Ale! Už si ho tu pouštím potřetí, zastavuji, vracím, chytám kousíčky. Kdybych se nesnažila vyhýbat slůvku „geniální“, napsala bych ho tu. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mi vadí, že není booklet. Můj závěr - je to dobře! Musíte poslouchat hrozně hrozně pozorně a stejně budete objevovat nové věci, i když to uslyšíte po mocté.

Karel Plíhal prý na CD pracoval šest let. Možná to bude znít jako klišé, ale připadá mi, že u každého slova ví, proč ho tam má. Nic prvoplánově rýmovacího zkrátka. Jeho proslulé sarkasmy a černý humor tu jsou (na nebi se mráček bělá, a z bazénu bříškem vzhůru, vzlétá leklá akvabela...), ale je jich poskrovnu, aby se nepřejedly a vyzněly. Krásná poetika (Odbíjí klekání, ve stráních ovečky do tmy se tiše vpíjí. Číšníci zahání židle a stolečky pod stříšky pizzerií..), hry se slovy (podsvinčetem bývá tma..). Písně člověka zároveň vtipného a zároveň vyrovnaného, smířeného (nejen) ve vztazích. Písně plné přírody a Boha.

Nádech, výdech, nádech, po všech našich pádech, stále dál se šlape na pedál.

Až ti jednou sprintem zmizím labyrintem a v dálce zhasne slunce i má pleš,

žádné velodrama, nezůstávej sama…. než mně jednou v klidu dojedeš.

(kousíček z písničky „Na kolech“)

Doprovází se sám, nikoho dalšího nepotřebuje. Stačí kytara, veškeré efekty jsou v textech. Ještě jsem se nenabažila J.

A nebyl by to Plíhal, kdyby nebyla básnička:

Každý má svůj příděl ticha, co dostane s sebou na svět.

Někdo ticho nerozdýchá, rozmařile ze slov a vět

vystaví si zámky vzdušné nebo hrady plné střílen.

Chce být sdílný, chce být sdílen.

Přijde Bůh a řekne: „Už ne.“

Nehoň bycha, přestaň skučet „co by, kdyby“,

všeho zanech, v chrámu ticha vyber účet,

vykecáš se na Olšanech.
 
Dají se ty písničky najít na netu. Já jsem však v tomhle případě rozhodně pro originál.
 

neděle 23. prosince 2012

Na poslední chvíli


Dávno tomu, bydlela jsem ještě u maminky J, koupila jsem si malou kuchařku s názvem „Vánoční cukroví na poslední chvíli“. Byla jsem holka prozíravá, přesně jsem odhadla, co budu v životě potřebovat. Tatínek se tenkrát ptal, existuje-li také kuchařka „Vánoční cukroví včas“, po ní jsem ale nikdy nepátrala, protože k čemu by mi byla. Tak i před chvíli ohřála jsem smetanu a rozpustila čokoládu na lanýže. Okořenila skořicí, mletým zázvorem a muškátovým oříškem, přičemž jen těsně minula má ruka pytlíček se směsí na mleté maso. Jasně, ráda zkouším netradiční, ale přeci jen… . Okořenila bych i mletým hřebíčkem, kdybych tak jen viděla to dobře viditelné, stěží přehlédnutelné místo, kam jsem dnes skleničku s ním postavila. Ano, býval v plastovém sáčku, leč ten odpoledne cípkem uvízl pod pánvičkou na rozpálené plotýnce J. Lanýže nebudou poslední na poslední chvíli, musím něčím přebít tu nepovedenou vánočku. Ať žijí svatvečery a svatnoci. Dobrou noc a hezké Vánoce!

neděle 16. prosince 2012

Kniha roku


Anketu Lidových novin o nejlepší knihu roku, nebo spíš knihy, mám moc ráda a jak LN jinak nekupuji, neb přečíst bych je nestihla, takhle jednou v roce, to jo. Jasně, jako v každé anketě i tady jsou to pouze subjektivní názory více než dvou set hlasujících, ale přesto... Lidovky vždycky těsně před Vánoci zveřejní nejen pořadí na prvních místech, ale také hlasy všech! oslovených, kteří svoji volbu zaslali včas. A oni neuvádějí jen tři tituly, ale také zdůvodňují, glosují. Jsou mezi nimi samozřejmě hlavně literáti, kritici, překladatelé, ale najdete tu i genetika či architekta. A v sobotní příloze Orientace vyšly další recenze, rozhovory, krátké informace o knihách. Pro mne má anketa ještě jednu dimenzi - často se jí při výběru dárků řídí můj tatínek J. Někdy se tedy dá ježíškovské překvapení odhadnout, to ale není v žádném případě kritika.

 

Jak tedy letos? Překvapivě možná. Na prvním místě s patnácti hlasy kniha Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“. O faráři Josefu Toufarovi, knězi, kterého v roce 1950 po tzv. „čihošťském zázraku“ umučila STB. Vydalo ji malé pelhřimovské nakladatelství, dvě větší oslovená před ním se zalekla toho, čím je knížka obzvlášť hodnotná - nějakých sedmi stovek fotografií. Mohlo by se zdát, že o příběhu bylo napsáno již dost, tedy vše co se ví. Leda snad, kdyby se někomu podařilo objasnit onen „zázrak“, tedy nevysvětlitelné pohyby kříže nad oltářem během kázání o adventní neděli. STB vinila kněze a chtěla po něm doznání, žádné důkazy však neměla, neprokázal se však nikdy ani opak, totiž že vše bylo zinscenováno právě touto organizací. Básník a publicista Doležal s žádnými novými objevy ani senzačními odhaleními nepřichází, je však první, kdo se zabývá životem Josefa Toufara před jeho působením v Čihošti. Sám říká, že pohnutkou k sepsání knihy mu byla „naléhavá touha pochopit, kdo Josef Toufar byl, proč se to stalo zrovna jemu“. A dochází k přesvědčení, že to nebyla náhoda, že „kněz nebyl žádný růžolící snílek v kolárku, který by se vznášel nad realitu a jen se nějak pasivně připletl do dějinného soukolí, které ho rozdržilo.“ Tématem se zabýval od svých gymnaziálních studií, teď je mu dvaačtyřicet.


Jakkoli hrůzné téma, těším se na tu knížku, tatínku. Děje se mi občas, že objeví se mi nějaké téma v životě a začne se řetězit,  neodbytně připomnínat. V pátek jsem si na ni v Respektu přečetla recenzi a pak se v deset večer vrátila do školy, kde studenti pořádali filmovou noc. Šla jsem bez konkrétního cíle, program jsem předtím jen tak přelítla, říkala jsem si, že si určitě vyberu. A ve dveřích potkala kolegu, který měl jasno a mířil na film „In nomine patris“. Film o kom? O knězi Toufarovi. Tak jsem šla s ním.

A jak to bylo dál? V anketě myslím.
Inu takhle J - třeba ještě nějaký Ježíšek najde inspiraci:



2. místo (11 hlasů)
Darmata
Petr Hruška (Host)

3. místo (10 hlasů)
Povídky
Jan Zábrana (Torst)

4. místo (9 hlasů)
Jméno Vokolek
Věra Matoušová, Jan Šulc, Václav Vokolek (editoři) (Torst)

5.–7. místo (8 hlasů)
Rybí krev
Jiří Hájíček (Host)
Březiniana II
Petr Holman (Triáda)
Joseph Anton. Vzpomínky
Salman Rushdie, překlad Barbora Punge Puchalská a­ Lukáš Nový (Paseka)

8.–11. místo (7 hlasů)
Mondschein
Ondřej Štindl, Josef Bolf (Argo)
Podzemní práce
Viktor Karlík (Revolver Revue)
Saturnovy prstence
W. G. Sebald, překlad Radovan Charvát (Paseka)
Jak se dělají filosofie
Zdeněk Vašíček (Triáda)

12.–15. místo (6 hlasů)
1Q84
Haruki Murakami, překlad Tomáš Jurkovič (Odeon)
Vědomí konce
Julian Barnes, překlad Petr Fantys (Odeon)
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková (Host)
Daniel Stein, překladatel
Ljudmila Ulická, překlad Alena Machoninová (Paseka)

sobota 15. prosince 2012

Ráda dávám



dárkové „sety“ J. Třeba tenhle. To člověk koupí v C&A pyžamo, vyšije podle vzoru na něm ubrus a doplní pár věcmi, které už má z dřívějška nebo tak porůznu vidí prodávat. Fotka nekvalitní, přesto na poskládání všeho dohromady malinko jsem pyšná.

čtvrtek 13. prosince 2012

Roztrhl se pytel

 
s akcemi, ze kterých na poslední chvíli vypadávají lidé, a tedy zvou se na ně lidé jiní. A nějak to tak vychází, že jsem se v poslední době několikrát zvala já!! Minulý týden nečekaně v Ypsilonce, ve středu mohla jsem jet do divadla do Pardubic, to jsem ale včas zhodnotila své síly i časy zpátečních vlaků, a včera v Salmovské literární kavárně na koncertu kvartetu Jakuba Šafra a s nimi zpívající Petry Ernyeiové. Objev pro mne, krásný objev. Swing především. Když mi Zuzka, která na ně chodí už roky a vzala mě jako náhradnici s sebou, říkala,  že to jsou takoví chytří swingaři, úplně mi nebylo jasné, co má na mysli. Brzy pochopila jsem - kromě výborné hudby a zpěvu ještě vtipné, neotřelé, nijak vykecávající se průvodní slovo.

A navíc - přemýšlela jsem, kde jsem zpěvačku viděla... vídávala. Opět to bylo na Zuzce: Petra spolu si se svoj sestrou založily palačinkárnu, crepérii jménem Galetka. Na trhu na Náplavce stávaly u stánku obě, teď až do Štědrého dne jsou na Náměstí Republiky - na vánočních trzích Na Celnici.
Takhle vypadá zpěvačka, swingařka, bluesařka, podnikatelka v palačinkách, ta vlevo:
 
 
 
A v neděli stejně nečekaně na Oblomova do Dejvického, přestavení stoleté, které už po derniéře mělo a zase se vrátilo, viděla jsem ho někdy před deseti lety. Pamatuju si pramálo, na Trojana, Myšičku a další se těším.
 
Vypadávají i mně lidé, tak kdyby chtěl někdo na pondělí dva lístky do Dlouhé na Tři mušketýry, představení to podle všech, co viděli, výborné, tak nechť se ozve :).

neděle 9. prosince 2012

Do Ostravy!!! Na divadlo!!

V půl jedné doučit a v půl sedmé sedět v divadle není nic zvláštního. Doučit v Praze a lístek si nechat odtrhnout v Ostravě, to už tak běžné není, alespoň u mne tedy. Taky ten nápad vznikl původně jako lehká recese, byl to však zážitek příjemný, místy skoro famózní :). 
Na trhu se všemi možnými vlakovými spoji vybrali jsme ten nejdražší, prý pendolino pouští první, když vznikne na kolejích problém. Nevím, jestli nějaký byl, desetiminutové zpoždění každopádně ničemu nevadilo, hotel Max (stejného jména jako kamarádky pes) kousek od nádraží moc příjemný, dramaturgický úvod v divadle A. Dvořáka jsme z vlastní vůle vynechali. A pak už Armida.


Na YouTube našla jsem jen upoutávku, ze které není mnohé poznat .. Ale: z recenzí jsme věděli, že stojí za vidění. Dana Burešová vynikající!, to poznám i já, která má sice opery ráda, ale že by jim nějak stráááášně rozuměla, to tedy opravdu... ehm. Valentinu Prolatovi, to jsem taky poznala sama, na druhou stranu zase už asi sil na hlase ubývá, škoda, pro Richarda Haana mám neoperní slabost, protože je kromě pěvce i plavcem (dálkový, přeplaval La Manche) a já obdivuji ty, kdo dokáží něčeho dosáhnout v různých oborech.  Nejlepší z mužů ale asi neznámý mně Martin Bárta. Hudba je to nádherná. Že Armida, poslední Dvořákova opera a vlastně i dílo vůbec, není moc známá, za to může částečně asi i text - v některých chvílích nejde se neusmívat, nejde se skoro ani nesmát. Však měl údajně Vrchlický libreto dlouho „v šuplíku“ a sám skladatel vzal si po čtrnácti letech od původní nabídky vlastně z nouze. Přesto znovu, inscenace povedená, scéna pěkná, kostýmy, ani dlouhé scény mě nenudily.

Paní uklízečka v hotelu vysvětlila nám, že žádná zima rozhodně není, že ta skutečná začíná až kolem mínus třiceti, do dlouhých procházek nám se ale nechtělo. Do Poruby tedy nejdřív. Nevím, proč jsem měla v mysli zapsáno, že to je příšerně ošklivé sídliště. Není. Pak do Dolních Vítkovic ještě. A večer zase do divadla, zase do stejného, na Ivanova tentokrát, v režii Štěpána Pácla, mého oblíbeného. Nevím, jak by musela být tak hra inscenována, abych byla unešena (záznam inscenace Léblovy ještě mne čeká), ale spokojená být můžu a to jsem taky byla!

 
Ještě mne čeká přečtení všech poznámek k interpretaci, některé režijní prvky mi připadaly trošku zbytečné (třeba déšť - pršelo fakt vydatně), ale co mě nadchlo: všichni výborně hráli. To jsem zírala, nebyl tam snad slabý výkon, nebylo vidět, že by někdo vyčníval v tom špatném slova smyslu. Objevem pro mne největším byl Jan Fišar, to jméno jsem slyšela, hrát ho ale asi nikdy ještě neviděla. Pak Tomáš Jirman, Anna Cónová (u nich jsem to ale tak trochu čekala, že budou dobří :), Veronika Lazorčáková... .
Jedině snad nemusela by inscenace být propagována slovy, že Ivanov bude hrán hodně jako komedie, jak to sám autor chtěl. To je sice pravda, Čechov tuhle svojí hru (i jiné) za komedii považoval, jenže to se nedá brát tak úplně doslova, nejen kvůli tomu, že hlavní hrdina se v samém závěru zastřelí. I jiné momenty jsou hodně hořcevtipné. Ze zmiňované charakteristiky hry by snad diváci mohli čekat něco jiného. Třeba i to byl důvod, proč na teprve čtrnáctém představení (premiéra byla v březnu) bylo hlediště zaplněné z necelé poloviny. A o přestávce (je pravda, že první půlka by mohla být místy, ale opravdu jen místy, trošku svižnější) slyšela jsem od diváků za námi, že tedy asi budou muset jezdit do Prahy. Jé, to je ale iluze, važte si téhle inscenace, co v Ostravě máte. Klidně bych ji viděla znovu.

 A k tomu ještě něco. Snažím se ten svůj pragocentrismu, nijak propagovaný, ale celý život poctivě žitý :), bořit nejen výlety a cestami, a teď už i vyjížděním za divadlem. Takhle dlouhý, intenzivní,  divadelní výlet ještě jsem ale nepodnikla. V Ostravě!!! - to město, zjistila jsem, píše se třemi vykřičníky - toho zůstalo neobjeveného pro mne strašně moc, nejen divadelního. I když zrovna s různými inscenacemi jezdí Bezruči i DNM docela dost, já chci zase za nimi. Nepřiznala jsem ještě, já ostuda, že jsem v Ostravě byla poprvé v životě. Naposledy ne.

neděle 2. prosince 2012

Skvostná země







Když zatlačíte špičkou tužky do papírového kolečka z děrovačky, máte podšálky pro čajové dýchánky. Z bublin ztvrdlého lepidla je umyvadlo plné mýdlové vody na rozbolavělé nohy. Z kloboučku žaludu se stane miska, z víček od zubní pasty komíny zaoceánských parníků, z větviček pštrosí nohy a z kovového očka nůžtičky. Ze sirek máte polena, kapky zpečeného těsta jsou skotské lívanečky, z hřebíčků jsou pomerančovníky, pomerančová kůra je tobogan, ze stopek od pomerančů jsou řady rostlin v zahradě, ze síťovky pletivo kolem tenisového kurtu a čárový kód je přechod přes ulici.

 
Tak vypadá „skvostná země v pokojíčku desetileté Julie. Holčičky Julie, co jí spolužák Neil vyhrožuje, že jí další den strčí hlavu do záchodu. Julie trénuje zadržování dechu pod vodou, stejně by ale bylo lepší, kdyby se do školy další den vůbec nešlo. Kdyby třeba napadlo spoustu sněhu. Zasněží tedy svoji skvostnou zemi.  

 Z polystyrenu jsem vyrobila sněhuláka a z bílého papíru husy letící v řadě za sebou. Zavěsila jsem je na provázku přes měsíc. Ze své prořídlé peřiny jsem vytáhla trochu prachového peří a pustila ho dolů, aby spadlo na města, moře, kopce a jezera. Zasněžila jsem domy, obchody, pošty i školy. Nechala jsem zledovatět silnice, zatarasila mosty a na elektrické vedení připevnila bílé modelovací drátky. Na staniolové jezero umístila bruslaře z tvrdého papíru a na kopec rozdováděnou partu, která sjížděla dolů.
Náhodou jsem se při tom škrábla do ruky a ani jsem si toho nevšimla. Zdřevěněly mi nohy. Zadupala jsem a znovu si sedla.

A druhý den na ulicích závěje. Umí Julie dělat zázraky? Vypadá to tak, musí si to ale ještě ověřit. A právě o tom kniha Grace McCleenové pro mě je. O víře a o pochybách! Takhle to vypadá strašně vážně a o vážné věci také jde - Juliina maminka zemřela při porodu (a holčička si to dává za vinu), tatínek se v ocelárně odmítá připojit ke stávce a jako „stávkokaz“ dost zakouší, členové náboženské sekty, do níž tatínek a s ním pochopitelně i Julie patří, nejsou v domácnostech vítání, Julii se i kvůli tomu spolužáci vysmívají a šikanují ji. Hlava v záchodě je pouhý začátek.



Ta knížka se čte dobře, rychle, je poutavá, ale ne strhující. Je nejednoznačná, zvláštně nejasná. V mnohém uvěřitelná - v popisu fantazií malé holky, v jejích úvahách o tom, za co všechno může, v tom, jak dokáže pozorovat svět kolem sebe, v příběhu samotném. V mnohém míň, nebo je interpretace daleko složitější - její úvahy o nicotě, prázdnotě, rozhovory s Bohem.

A potom závěr. Mám na sebe trochu vztek, ale musím to napsat. V jednu chvíli, v samém závěru, na takové třetí stránce od konce, jsem měla pocit, že se schyluje ke katastrofě. V tu chvíli mi to „docvaklo“, myslela jsem si, že budu muset knížku na chvilku zavřít a zastavit se. A ono ne. Neudělala to. Po milionté se mi potvrdilo, jak chceme někdy od literatury něco úplně opačného než od života. A ještě jednu věc jsem si znovu ověřila - knížky (ale i divadelní představení třeba) - o kterých nemůžu hned říct, že mě nadchly, mi zůstávají dlouho v hlavě. Nebo se vracejí.

neděle 25. listopadu 2012

Zítra jí bude 109



Jen fakta, víc netřeba: Zítra jí bude 109. Alici Sommer-Herz, klavíristce narozené v Praze, žijící v Londýně. Přežila holocaust, z Terezína se vrátila i se šestiletým synem. O muže i rodiče přišla. Přežila mnohé další. Když jí bylo asi osmdesát, zjistili jí rakovinu, váhali, zda vůbec operovat. Hudba jí pomáhala přežít. Ještě loni cvičila tři hodiny denně na klavír, s návštěvami hrála Scrabble. Je neskonalou optimistkou, říká, že optimismus si volíme. Její sestra-dvojče prý byla jejím pravým opakem, pořád očekávala nějakou katastrofu. Mluví také o vděku, vděku za vše. Raduje se, žasne. Raduje se s přírody, žasne mimo jiné nad vymoženostmi doby. Třeba nad Internetem - „to je vynikající, že takhle můžeme pokládat otázky“. Několikrát za den je prý šťastná.

Věřím jí to. Od takového člověka to nemůže být falešná póza, útěk. U rozhovorů s ní mám slzy v očích. Ta síla v ní.

Občas plovoucí Divadlo Aqualung


Říkala mi tuhle kolegyně, jak má pocit, že se pohybuje v trošku začarovaném kruhu pražských divadel - pořád chodí do těch stejných, co stojí za vidění, asi už viděla, čeká na další premiéry. A ty nadchnout mohou, nebo taky vůbec ne. A jak prý z toho ven. (Já vím, mají to lidé starosti, někdo je rád, když se dostane do divadla jednou za rok; ale tohle je vlastně problém docela příjemný). Vůbec nejsem žádný odborník, i když chodím do divadel hodně, jakýsi „recept“, nebo spíš nápad, jsem ze sebe nakonec přece jen vyždímala. Pro mne jsou tím narušením kruhu jednak hostující soubory - ostravští Bezruči, brněnská Reduta, hradecké Klicperovo…jen tak namátkou, jednak sem tam nějaký objev či objevíček. Za poslední rok třeba soubor Aqualung. A právě o něm teď trošku víc.
Někteří ho mají spojený s bratry Formanovými, propojení spočívá ale jen v tom, že soubory se kamarádí a Aqualung v létě vystupuje na lodi Tajemství, ať už kotví v Praze, nebo dopluje do jiného přístavu. Principálem je Lubor Šplíchal, osobnost to zajímavá navýsost, neboť není jen hercem, ale také nadšeným jachtařem, hlavně však očařem. Opravdu, vystudoval herectví i medicínu a jak v jednom rozhovoru řekl, teď si chodí několikrát v týdnu zaoperovat, jinak hraje. Ale k věci už. Mám pocit, že některé informace z jejich webových stránek mohou být zavádějící a někoho možná i odradit. Třeba ta, že se věnují kabaretu a revue. Sama bych si pod tím představila pásma scének a písniček, tak to ale vůbec není. Viděla jsem od nich tři inscenace a vždy to byly ucelené dějové příběhy. Pravda, zpěv a hudba nechybí. A to živá hudba - malinký orchestr na jevišti a zpívající herci, někteří výborně. Přiznávají inspiraci V + W nebo Lipským, Brdečkou … ta je tam tedy vidět, krásně vidět. Idylická minulost, staré filmy, technické vynálezy. Lubor Šplíchal je navíc v některých momentech opravdu Oldřichem Novým (nejen v Pytlákově schovance 2010 aneb Šlechetném milionáři, kde mu nic jiného nezbývá J), těžko se to popisuje, on ho lehce, láskyplně a chytře paroduje, zároveň mu tím (alespoň v mém vidění) vzdává poctu. Dalším důležitým aspektem je scénografie a kostýmy. Scéna vytvořená geniálně, téměř bez přestaveb se mění prostředí; kulisy a rekvizity slouží k rozličným účelům, není ale to prvoplánové. Naopak, chytré a vtipné zároveň, což neplatí jen pro scénu, ale pro celé hry. Někteří ze souboru jsou původem loutkoherci, i principy tohohle divadelního oboru se v Aqualungu tedy uplatní, často přeneseně. Takže pozor, žádné maňáskové divadlo. Tím uplatněním myslím třeba moji oblíbenou Pytlákovu schovanku a oddací scénu, při které v malém okénku sledujeme jen nohy herců.  

Kromě inscenace již zmíněné, tu bych doporučila jako případnou ochutnávku, viděla jsem ještě Příliš skromného Nicka Cartera a Válku s mloky (ta zatím pro mne asi nejslabší), a ráda bych i zbytek. Není léto, Aqualung je tedy k vidění nejčastěji v Žižkovském divadle. Že se o nich příliš neví, dá se jít bez zamluvených lístků na poslední chvíli. Třeba když má člověk pocit, že žádnou „těžkou intelektuálštinu“ by nezvládl, ale milou chytrou zábavu naopak potřebuje.
Vše důležité tady.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Hostina ducha


Ta akce se nekoná na naší škole, nemám s ní nic společného a ještě nikdy se mi tam bohužel nepodařilo zajít. Jakou lepší reklamu než moji větu by si organizátoři mohli přát, že? :). Skutečnost je ale taková, že reklamy téměř netřeba, stačí pár jmen a je jasno. Každý rok slaví studenti Gymnázia Jana Keplera Mezinárodní den studenstva událostí toho hodnou (to jsou jejich slova), tedy dvoudenním programem sestaveným z přednášek, worshopů, diskusí a uměleckých produkcí. Jak už jsem řekla, úctyhodná jsou jména pozvaných hostů - Dana Drábová, Jan Hnízdil, Tomáš Halík, Karel Hvížďala, Ivan Vyskočil, Olga Špátová, Martin Machovec ... jen tak namátkou. Velkou část organizační tíhy, vlastně téměř všechnu, nesou sami studenti. Gratuluju a bojím se, že mi překlad, co musí být do pondělka hotový, zase bude stát v cestě. Ale třeba... Je to narychlo, ale třeba někdo z vás bydlí naproti a nebude zítra či v sobotu vědět, kam se vrtnout. Harmonogram, anotace a zdroje informací v tomhle textu tady.

pondělí 12. listopadu 2012

Husa nemartinská, čistě vánoční


Na sv. Martina porodila moje sestra Barunku. Co měli ten den k obědu její dva starší sourozenci se pídit nebudu, tuším však, že husa to nebyla. Možná by si ale dali. Když jsem je onehdá měla hlídat a v plánu byl i společný oběd, ptala se jich maminka, co by si tak ode mne představovali. „Husu na zelenině“, pojal překvapivý nápad čtyřletý, dvouletá se přidala a za hurónského smíchu pak přání na požádání mnohokrát opakovali k značnému pobavení dospělých. Husu nikdy nejedli, alespoň o tom nikdo neví (kdo ví, odkud vzali inspiraci), a ode mne se jí zase nedočkali L. Přesto jsem si za těstoviny s masem (navíc ségrou předpřipravené) vysloužila Jonášovo „Musím tě přede všemi pochválit“. Tu větu odposlouchal od svého tatínka a je nejčastěji směřována k němu či Kláře. On ji však používá k odbornému zhodnocení obědů od babiček, které jsou pak na vrcholu blaha. Já byla pochopitelně taky, byť se spojení „přede všemi“ v tu chvíli týkalo jen jeho minisestry.
Nicméně touha dětí po huse zůstala v mé paměti. Navíc jsem tušila, kde hledat. Na Fléru. Já vím, já vím, taky mne dojímá, že si děti dokáží nekonečně dlouho hrát s obyčejnými dřevěnými kostičkami, které se tu stanou stavebními kameny pro pohádkové hrady, tu skončí v cedníku jak imaginární těstoviny. Dobře vím, leč neodolala jsem a husu objednala. Tím spíš, že je na sucháče a dá se tedy rozebrat na stehýnka.
 
Ještě že mne autorka upozornila, že ta původně objednaná má rozměry skutečného pokrmu a z trouby v dětské kuchyňce by při pečení vyčuhovala. Slevila jsem tedy z centimetrů, zaslala tvůrkyni centimetrové údaje o výšce, šířce i hloubce trouby a přiobjednala ještě svíčkovou, těstoviny s rajskou a koprovku. I kdyby čas byl, takhle hezky bych to nikdy neušila. S velikostí drůbeže klesla i cena, takže jak pravila prodávající, „tu koprovku už máte v ceně té husy“.
             

Sama se těším, až dobrůtky dorazí. A až Barča povyroste, opustí jen mléčnou stravu a udrží se na svých u kuchyňky, objednám jí ještě koláčky.

Zdroj obrázků tady :): http://www.fler.cz/jolanak

sobota 10. listopadu 2012

I-divadlo


Přemýšlím, jak to napsat, aby tenhle minitext nevyzněl nějak poučně. Ale třeba ten portál každý nezná, třeba někomu pomůže. I-divadlo mám na mysli, což není divadlo na Internetu, ale po vzoru portálů zaměřených na knížky a na filmy se na něm hodnotí divadelní inscenace.  A nejen hodnotí.  Hodně tu koukám do kalendáře, kde jsou jednak premiéry - ale na ty se upozorňuje i všemožně jinde, jednak derniéry, které už je někdy složitější vést v patrnosti, a hlavně hostovačky (ty bývají v Praze dlouho dopředu vyprodané a divadla hostují porůznu, takže se informace takhle s velkým předstihem a pospolu hodí). A pak žebříčky a tipy a hodnocení v procentech u obrovského počtu inscenací. Boduje jednak redakce, tedy nadšenci, nejsou to profesionální kritici, ale lidé s velkými divadelními zkušenostmi, jednak „amatérští divadelní chodiči“. Kromě procent je možné zanechat i komentář slovní. Jasně, divadelní vkus má každý jiný, neříkám, že jsou tyhle stránky všespásné, že kliknete a víte, ale jakmile hodnotí víc lidí, už podle mne něco usuzovat lze. Časem člověk třeba vypozoruje, s kým má podobný názor, na koho se spolehnout (anebo zjistí, že nikdo jemu podobný tu není) - u každého hodnotitele (skrytého pod přezdívkou) se můžete podívat, jaká všechna představení hodnotil a jak. Dále jsou tu prokliky na recenze, na stránky divadel, rozhovory… na amatérské bázi mi to připadá dělané hóóódně dobře.
Že chodím do divadla docela často a někdy i na ty „vybočující“ kusy, vídávám diváky odcházet. Už nějakou dobu se takhle odhodlávám na Krále Leara - vidět ho chci, mám Nebeského inscenace ráda, slyšela jsem od mnohých chválu, ale dopředu si říkám, že mi zase bude líto těch lidí (já sakra vím, že to není moje starost J, ale k čemu mi to je), co budou znechuceni, co se třeba do Národního vydali z daleka, co se těší, že uvidí klasiku … a neuvidí. (Tohle mám Národnímu za zlé, že to dávají na staré scéně). A tak si myslím, že kdyby zrovna u Leara koukli na i-divadlo a viděli, že tu mnozí dávají nulu kdyby to šlo, šli by do mínusu, prostě by se nevydali. Ale i naopak, ve shrnujících přehledech člověk třeba zase narazí na výborně hodnocenou inscenaci v divadle, do kterého by se jinak nikdy nevydal. Tak teď ještě kdybych nebyla tak líná a vždycky sem za sebe taky hodnocení přidala, když už ho tak využívám.

neděle 4. listopadu 2012

Pobavil mne lék!


A to se nestává často, že. Mám už to tak v těle zařízené, že podaří-li se mi rychle zahnat nachlazení, přestanu mluvit. „Něco“ prostě zůstane v hrtanu a na hlasivkách a dává o sobě vědět. S učením to podle mého zas až tak nesouvisí, to by bylo podivné, snad i ostuda, kdyby člověk po dvou měsících - ještě necelých s tím vším volnem – nevydal hlásku. Fakt je, že to „trošku“ při učení vadí, hlavně ale vzbuzuji nezasloužený soucit a několikrát za den slyším, zda s takovým!! nachlazením nepatřím do postele. Buďte v posteli s nemluvením, nemám rýmu, nemám kašel, nic. Ale dostávám nejrůznější rady. Mezi nimi rozhodně vede doporučení léku Milgamma N. „Nedej se ale odradit,“ varovala mne kolegyně, která ví o léčení hlasivek mnohé, „když ti budou tvrdit, že je to na syfilis!“ J. Když tohle víte, to vám pak připadá, že se ten lékárník fakt divně dívá. Ve skutečnosti jde o vitaminovou podpůrnou léčbu hlavně při onemocněních periferního nervového systému, o syfilitidě překvapivě na letáku ani zmínka, ale já to upozornění vytrvale posílám dál J. Podle jiného kolegy se taková léčba nazývá „dvě mouchy jednou ranou“!

středa 24. října 2012

A povídka jedna

Kočka, která krade mango

„Místní neříkají maminko jen vlastní matce, ale všem ženám, které jsou jí podobné.“ Průvodkyně se odmlčela, aby síla toho sdělení všem došla, ale Hynek už ji párkrát přistih při faktografických nesrovnalostech a měl podezření, že si ty místní zvyky a pověsti někdy vymýšlí, aby je ohromila. I když příběh o obrovskym údu rohatýho náčelníka byl výbornej. Taky se dost bavili tajemnou šelmou, co tu krade ze sadů ovoce. Slepice by ještě chápal, ale velká kočka a ovoce?  Každopádně to dělala ve velkym a dost obratně, spatřit ji bylo téměř nemožný. Komu se to ale podaří, ten prý už se do konce života bude mít krásně. První týden se o to snažili a spekulovali, že by bylo dobrý si šelmu ochočit, pak zapomněli a ovoce si radši kupovali.

                Podíval se na Kláru. Komu dalšímu by tady Tomáš s Alenou říkali maminko? Přemejšlí teď o tom samym? „Tvoje žena s tebou jezdí na dovolenou?“ divil se před lety někdo v práci. Slyšel v tom - „Skoro se nebavíte a pak jedete spolu?“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, jak to bylo myšlený: „Copak má cenu, aby slepá jezdila do ciziny?“ „Ano,“ manželka je jakoby nevidomá, „jakoby“ slyšel jen on sám. Hysterická slepota, i když už se tomu dneska říká jinak. Ne moc častý případ, lékaři bezradní, po všech těch operacích všechno vypadalo v pořádku, nebyl důvod, aby neviděla. Jenomže. Když vyšla bez hůlky, vrátila se občas potlučená. Přece by si sakra schválně nevyrazila zub. A druhej den se automaticky podívala na hodiny a řekla, že musí běžet. Nepřišlo jí to divný. On běsnil. Řval a prosil. Co po něm sakra chtěla? „Máma někdy vidí a někdy ne,“ komentoval to tehdy Tomášek. „Někdy ne“ se postupně změnilo na „skoro nikdy“. V odborných článcích se dočet, že záchvaty slepoty přicházejí v okamžicích nervovýho vypětí, stresu, ve chvílích, který pacientovi připomenou traumatický okamžiky z dětství. Pracovala jen pár hodin, s dětmi nějaký velký potíže nebyly, chodila plavat, jezdili na výlety, co věděl, nic strašnýho jako malá neprožila.

Dost se hádali. Pak to vzdal, děti mu byly vděčný. Snad potřebovala vedle tmy i ticho, co si chtěli říct, si řekli kdysi, novýho nebylo moc. Tma, ticho a dusno. Zbyly jen společný dovolený, zvyk, spořádaný manželský pár, ona mu někdy popisuje, jak si to místo představuje, on odpovídá ano a ne.

„Pane Dúbravský, kde máte ženu?“ Jak dlouho už postává u tohodle stánku s blbostma pro turisty? „Poslední příležitost koupit něco domů. Smlouvejte, i když vám to bude připadat levný.  A za dvě hodiny u autobusu,“ zněly instrukce. Opitý barvama a vůněma si připadal za chvilku, ochutnávat ho nelákalo, chtěl se dívat a poslouchat a nefotit, neptat se, co je tohle a za kolik támhleto. Klára na všechno sahala, oblý tvary ovoce, korále mezi prsty, zaklapnutí vyřezávaný krabičky. O kus dál stříbrný šperky, šála přiložená na tvář. Vůbec si nevšim, že už vedle něho nejde. Nakonec si přeci jen koupil vývar, prý se v něm skrývá obrovská síla. Nedojí ale, hlas průvodkyně zní dost naléhavě. Kde je Klára, neví. Před chvilkou ještě… Vyděšený, vyčítavý pohledy ostatních. Jak moh? „Kde jste ji viděl naposledy?“ Dost k ničemu informace, i kdyby dokázal odpovědět, manželka není turistický baťůžek - kams ho odložil, tam ho najdeš. Klidným krokem s nepřítomným pohledem dojde na kraj tržiště a sedá si na zem.  Sklání hlavu a opírá si ji do dlaní. Nic z něj nedostanou, rozprchnou se po tržišti, neodvažují se vyslovit, k čemu všemu mohlo dojít; takhle bezmocná žena, podle čeho se má orientovat? Točí se a volají, vymýšlejí nejlepší strategii. S nikým se tu nedomluví, ale obracejí se na trhovce a kupující, ukazují si na oči. Akorát že sám tu slepců viděl spoustu. Chápou jeho hrůzu, chápou, že jim teď nemůže pomoc. Ne, ne, nechce aby s ním někdo zůstal.

Za clonou z dlaní se usmívá. Tak že by přeci? Kolikrát ho to napadlo. Poprvý se lek. Kdykoli se ta myšlenka objevila znovu, urputně se snažil soustředit na něco jinýho. Všechno by bylo lehčí, kdyby nebyla. Kdyby jeden z nich nebyl. Detaily nepromejšlel, jeden by prostě zmizel, zemřel, ztratil se. Nemuseli by nic řešit. Nepřemejšlel by o rozvodu, nic by si nemuseli dělit, skončilo by nekonečné nežití, zmizely otázky, co vidí a co ne, i děti, tím si byl jistej, by se s tím časem vyrovnaly. A teď to bylo tak blízko. Třeba to udělala schválně, třeba taky už roky myslela na to samý, čekala na příležitost. Odešla ode mne žena uprostřed tržiště, zmizela mezi stánky s manioky, mangem,  sušeným masem a lesním medem, nemohla vidět, kam jde, nenašli jsme ji, stát se mohlo cokoli. Vzpomněl si, co říkala průvodkyně před několika dny, a málem se začal smát nahlas. Moh by se tu pak porozhlídnout – „máma se ztratila, děti, ale přijela se mnou jiná, je jí docela podobná, ne?“

Našli ji ani ne za půl hodiny na druhý straně městečka. Jak se tam dostala neví, chtěla pryč z toho blázince. Tomu rozuměli. Díval se na ni s úlevou a výčitkami. Ta ostuda. Tvářila se provinile. „Takže rychle do autobusu, teď musíme dohnat ten skluz.“ Seděli vedle sebe a nic neříkali. Pak mu z ničeho nic položila hlavu na rameno. „Viděla jsem ji. Kočku, co krade mango,“ zašeptala.

sobota 20. října 2012

Vzpomínka jedna

Je to k neuvěření, ale můj dědeček byl z pohádky. Vážně, on tak i vypadal - bělovlasý, kulaťoučký, s hůlkou v ruce. Jenomže to nestačí, řeknete si asi. Tak dál. Znal dětský ráj i spoustu básníků. Ač ráj byl podle jména dětský, mohl do něj chodit jen on a my jsme se vždycky dožadovali vyprávění, co se tam od posledně změnilo. Hned u vchodu padaly párky ze stromu přímo do rybníčka s vařicí vodou a o kus dál jste si mohli sjet na čokoládových lyžích ze šlehačkového kopce. Ten jeho ráj byl jak vidno rájem gurmánů, ostatně při žádné návštěvě u nás se nezapomněl zeptat, jestli my děti dobře jíme. Ráj si vymyslel, básníci byli opravdovští. Taky spisovatelé a herci. Když už bylo dávno jasné, že s jídlem problémy nebudou, ptával se, co právě čteme. A do obálek k svátkům a narozeninám vkládal bibliofilské výtisky i dávno potom, co bláznům do krásných knížek přestal být předsedou. Máma s ním jako malá chodila při jeho lékařských službách do Národního a hrozně se prý bála, že se někomu něco stane a on ji nechá v hledišti samotnou. Těžko říct, co z představení měla. A s jakou se asi na jeviště chodilo hercům, když se jim doneslo, že zasahovat případně nebude pohádkový dědeček, ale patolog. Ano, byl přednostou Ústavu soudního lékařství. Na soudním s rodinou i bydlel - v patře, ve sklepních prostorách byla márnice. Svým dcerám říkal, ať se nebojí, že ubližují jen živí, a pro nás psal ve stáří legrační detektivky. Před mnoha lety, v dobách nepohádkových, prováděl pitvu národem milovaného politika, co možná skočil z okna, možná ho shodili. Až o padesát let později jsem si byla jistá, že už ho nikdo nemůže nutit lhát, že říká pravdu o tom, co se tenkrát stalo. A co se dělo všechny ty roky potom? Čím zaplatil za to, že může vést za komunistů ústav a cestovat po celém světě? Nechci to vědět a nebudu pátrat. Po pohádkových dědečcích má zůstat tajemství.

pátek 19. října 2012

Silné vazby na prezidenty

Nijak zvlášť prezidentské volby neprožívám a myslím, že ani nebudu, ale nikdy bych si nepomyslela, že budu mít „silné vazby“ na někoho na tak vysoké pozici :)). Pravda, ještě tam nejsou, tak spíš na kandidáty či potenciální kandidáty. Znám se s dcerou J.F., s T.O. jsem chodila do třetí a čtvrté třídy - i když dneska se mě kolega ptal, jestli jsem si jistá, že to nebyl nějaký jiný Japonec, že on je nedokáže úplně rozlišit :)) - a V.F. jsem kdysi tlumočila. Studentům scénografie z různých zemí přednášel o Rusalce a oči se mu v tetování propadaly. A to nemluvím o tom, že nejlepší kamarádka kdysi dávno pracovala v Protokolu pro V.H. To byly doby, kdy stačilo, aby se do vás na Manhattanu zakoukal bývalý disident a čersvý politik J.R a mohla jste mezi střední a vysokou zamířit a Hrad. Uvidím, jak ty svoje „kontakty“ ještě využiju!
Nedá mi to ještě a připojím minihistorku se jménem onoho bývalého spolužáka. Chtěla jsem po studentce, aby mi anglicky vysvětlila, co si o přímé volbě myslí. Pustila se do toho: „Někteří kandidáti jsou opravdu zvláštní. Třeba ten... no ten no... Murakami!“ Je to tak - pletou se!

úterý 16. října 2012

Knížky, střípky a minuty na rychlovku

Říká se, že děti a mladí nečtou, ale zkuste se někdy zeptat autorů takových slov - mnozí z nich, ó jaké překvapení, nečtou. Mají na to samozřejmě všeobecně přijímanou výmluvu, nemají čas. Ale pobavil mne nedávno netradiční - nebo možná jen netradičně vyjádřený - vztah k literatuře u dvou žen věku středního. První sahá téměř výlučně jen po bichlích, neboť z povídek či novel se prý nic nedozví :). A druhá, ta má z knížek vlastně strach. Bojí se, že buď ji nezaujmou, nebo naopak vtáhnou tak, že nebude schopná v každodenním světě fungovat. Hezký, obojí mi to připadá vlastně hezký.

A nemáte-li čas a nechcete-li číst, budete mít třeba minutku na takovou rychlovku. To není nemravný návrh, to jsem si ukradla slogan nového projektu Českého rozhlasu, totiž cyklu "Minutové hry". K poslechu tady:  http://www.rozhlas.cz/minutovehry/portal/ . Nejsou úplně šedesátivteřinové, pravda, maximálně mají tuším minuty dvě, ale to vůbec nevadí, umění je to veliké, alespoň myslím. Proto jsem asi nekritická i k těm méně povedeným, ty jsou zase třeba skvěle zahrané. Jsou tu hry, hříčky, snad doslova odposlechnuté z rozhovorů, jsou tu jiné absurdní. K mým nej patří „Chutnalo ti to?“, „Babička“ nebo „Co jsme“. A vlastně i „Večerka“ třeba. Na další se těším.

A jinak? Jinak o víkendu na Náplavce sníh :) (kvůli prodejní akci lyžařského oblečení a výstroje) a hned vedle na vodě závody plachetniček. K napití svařák i burčák, krásná to doba. Z trouby voní šípky a na stole houby. Ještě krásnější. Odcházím číst :).








středa 10. října 2012

Není špatných žáků,

je jen neschopných učitelů :). Tuhle "průpovídku" jsme slýchávali dost častu na kurzu, když jsem si dělala lyžařský instruktorák. Taková obměna lipnického "neexistuje špatné počasí, jsou jen nevhodně oblečení lidé"!. Tohle je ale drsnější, víc sahá do svědomí. Jasně, větu nelze brát úplně, úplně vážně, člověk by asi musel mít neomezeně času, neomezeně dalších prostředků, aby naučil všechny všechno, stejně ale budu snad ještě dlouho tvrdit, že je zdravé si tu větu opakovat, opakovat, opakovat.
Souhlasím s panem profesorem Hilským, který řekl, že nevěří, nebo snad nemůže brát vážně nikoho, kdo prohlašuje, že studenti současní jsou horší či lepší než dřívější (jak moc dřívější záleží na každém). První možnost je nějak slyšet častěji, ale princip je stejný. Věřím moc, že takové srovnávání vypovídá daleko více o tom, kdo ho vypouští z úst, než o samotných studentech. Je v tom přirozený sklon pamatovat si to lepší, je v tom snaha vyrovnat se s vlastním stárnutím, zklamání, že nejde učit pořád stejně, obrana ... a mnoho dalšího.
Většinou se tomu (po těch letech už) jen směji, tomu učitelskému i neučitelskému stěžování si na úroveň znalostí. Ano, "dřívější" toho museli často ve škole více odříkat. Kam se to ale podělo??? Díky za osobnosti (a díky, že je znám :)), které dokáží třeba ocenit, že děti o něčem vědí víc než oni sami, a když jim zmíněná klesající vzdělanost dělá vrásky, trápí se spíš tím, že nevědí, jak něco naučit, předat. A že jsou nároční na sebe, mohou být na sebe vzájemně nároční se svými studenty a nesvádět nic na dobu. Ale je to panečku umění!!!

neděle 7. října 2012

Lýtka uondaná a masáž pro Cestu domů

Už dlouho jsem nebyla na pořádné túře, říkala jsem si. A nebyla jsem sama - my, co jsme spolu v létě divadelně kočovali, shodli jsme se, že té chůze (i kvůli vedrům při začátku léta) zase tak moc nebylo a že je nejvyšší čas to napravit. Jana vymyslela kraj i místa přespání a s Tomem jsme nakonec byli tři. Od páteční večera do nedělního dopoledne jsme šli Lužickými horami, krajinou přívětivých několika málo spoluchodců, krásných domečků, vtipných průvodčích, podzimních barev a usínajícího sluníčka, penzionů už prázdných a cest mokrých a listím posetých, krajinou klidnou a silnou. Mezi chůzí jsme pochopitelně také bydleli i leccos pojídali, ale šli v pátek i sobotu i za tmy s čelelovkami, pěkné to bylo jako už dlouho ne. A i když kromě Hvozdu nám žádné větší kopce v cestě nestály, šli jsme dost rychle. Jak já dneska cítím lýtka!
To mne přivádí ke zmínce o akci, která mi od současných bolístek neuleví (neb k ní dojde až na konci října, a do té doby budu zase už chodit pořádně běhat a nohy si zvyknou, nebo se zmátoří samy:), příjemná však bude dozajista. Masáž mám na mysli, a ne jen tak ledajakou. Líbí se mi, když různé neziskovky dokáží při svých prosbách o peníze přijít s něčím zajímavým. Hospicovému sdružení Cesta domů se to daří. Kdo ho chce podpořit, může si a 31.10 objednat masáž u tudia zdraví: http://www.cestadomu.cz/detail-akce/masazni-den-pro-cestu-domu-2012.html. Všichni maséři věnují ten den veškerý výdělek zmíněnému sdružení. Netřeba asi dodávat víc, prostě užitek pro tři strany - připadá mi.