čtvrtek 30. listopadu 2017

Básnička Jana Borny

Mám na zahradě dva zaryté komunisty,
z trávníku na mne civí jejich usměvavé busty.
Pečuji o ně, když jsem je čtyřicet let volil,
ale svým dětem bych to nedovolil.
Kdyby se mě ptaly,
ale ony nebudou,
každý se musí prožít svou vlastní ostudou.

(Že mi zrovna dneska tak sedla. To jsem se ještě před pár dny divila, že i studenti, tak mladí, se radují, jak málo získali komunisti hlasů.)

úterý 28. listopadu 2017

Řešení to má

Kdy si člověk do celeru přistrouhne i kus palce, řešením je pokračovat ve strouhání, ale sáhnout po červené řepě. Krev zamaskujete a před zapřisáhlými vegetariány pšššt. Další ingrediencí je nastrouhané jablko, dohromady skvělá trojka, nevymýšlím si, podle receptu se tam ještě přidávají mandle, ale po těch většinou u nás ani vidu, a skořice, tu máme, tak ji dáme. Mám hodně ráda neobvyklý kombinace, ale i bez skořice doporučuju. Když člověk nevstane v hluboké noci zvané velmi časné ráno, aby připravil test, řešením je studentům na rovinu přiznat, že se řídil jejich vzorem – „radši jsem se vyspal a neudělal tu prezentaci“. Dost tomu rozumím. Oni taky. Nemám to ráda, rušit testy, vždycky se někdo učil a neudělal třeba něco jiného (na jiný předmět nebo ještě daleko důležitějšího), tak je mi to blbý, ale tenhle byl spíš přemýšlecí, vzali to. „Měla byste teda za trest vymyslet dva,“ volá jeden výtečník teď zas po mém vzoru a zdálo se, že po něj z jiných lavic začne cosi létat. Argumenty to nebyly. Ty potřebuju já do diskuse o katalánském referendu. Na zítra. Do jiné třídy. Když toho člověk zas tak moc nevím (o referendu, vůbec…), řešením je… Připravit alespoň ten test.

neděle 26. listopadu 2017

Vincent. Ano, s láskou.

Předpremiéra. Ano, musela jsem si to chviličku vyjasňovat v sobě, čekala jsem asi umělečtější příběh, možná nelineární, spíš dojmy a útržky, kromě toho váhala, jestli to není trochu „znesvěcení“ Goghových obrazů. Pak převážil úžas, obdiv, snad až dojetí. Ne, je to pocta. Film, asi jste slyšeli, natočili kombinací hraného filmu a animace olejomaleb, děl okolo sto čtyřiceti malířů z mnoha zemí. Málokterý animátor umí výborně malovat, prý bylo daleko snazší naučit malíře animovat. A počítačovou animaci použili jen v závěrečné fázi při opravách. Propojující linkou snaha pošťákova syna doručit rok po Vincentově odchodu jeho poslední dopis a pátrání, proč zemřel a jestli ono to nebylo jinak. Herci fyzicky podobní lidem na portrétech. Příběhy na základě dalších obrazů, vyčtené z dopisů, přimyšlené, rozvedené. Rozehrané tahy štětcem, to mě bavilo snad nejvíc, jak i když se zdánlivě nic nedělo, dělo se hodně, v tvářích, v oblečení, v krajině. Černobílé prostřihy do minulosti, ke scénám, které namalovat nemohl, ke scénám vytvořeným podle fotek. Jediné snad mi vadilo, že film je v angličtině… tah na Oscara veliký. 


středa 22. listopadu 2017

Adrianovi bylo 13 a 3/4

psal si deník, tedy paní Townsendová ho napsala, tajně. Já tu knížku nijak neprožívala, četla jsem jen kousky, asi jsem k ní přišla v blbym věku, moc pozdě na pubertu, brzo na dospělost, teď jsem ale viděla dva a půlkrát inscenaci v Dlouhé a líbí se se mi dost. Jenomže, já mám pro Dlouhou obrovskou slabost. bojím se doporučovat. Stejně: britské, sitcomové scénky, výborně hrané, útržkovité jako zápisky z deníku, mezi tím písničky, oni jsou výborní muzikanti – hlas Evy Hacurové! –, dobromyslná legrace z muziky 80. let, vtipně přetextované do češtiny. A diáky! To si pamatuju z dětství, ty slavnostní večery, to zvaní na promítání, to napětí, jestli se podařilo vložit všechny správně! A dál... za vším, za černým humorem, klukovský smutky a zmatky, rozchod rodičů, láska a starej chlap za kamaráda. Říkají, ti co četli poctivě, že pokračování pak byly už na jedno brdo, to tady nehrozí. V programu se dočtete, co měla autorka za život - tuberkolóza, infarkt (ve třiceti), těžká cukrovka, selhání ledvin, transplantace... někdo si nestěžuje, někdo prostě sedne a vtipně píše. Doporučuju ukázky písniček na FB a Instagramu divadla, pro představu bez mojí zaujatosti. 



(zdroj: FB Divadla v Dlouhé)

neděle 19. listopadu 2017

O hoření

Trošku si myslím, že když někomu dáváte rady, jak nevyhořet, nahlodáte ho, začne si říkat, jestli už dávno vyhořelý není, případně jestli není „ňákej divnej“, že není, když všichni kolem očividně už jen doutnají a občas se někdo i topí. Přišlo nám nedávno z jazykovky shrnutí semináře o nevyhoření. Dobré je prý připojit se k nějaké profesní organizaci, vzdělávat se, ale taky najít si nového koníčka, který s učením vůbec, ale ani malinko nesouvisí, experimentovat, vstávat brzo, chodit pěšky… a potom: Vždycky si řekněte, že nejde o operaci mozku. Že možná studenti zbytečně rozdělili nějaký ten infinitiv a vynechali pár předmětů, ale na konci hodiny nikdo nezemřel! To si budu opakovat, skvěle se to doplňuje s mým oblíbeným „Co tě nezabije, to tě zešílí!“ 

A předevčírem na Národní, u stánku neziskovky Nevypusť duši, zvolal jeden chlapeček „Já vím!“ a rychle napsal „Du dál od svích bratrů“ jako odpověď na otázku, co děláte, když vám není do skoku. A  dašlí uznale pokyvovali, jak ví, ten chlapec, že hádat se netřeba.






neděle 22. října 2017

Den po.

Mám kolegu. Učí dějiny, učí i moderní dějiny, omílané tvrzení, že o nich se studenti na střední škole nedozvědí, ho vytáčejí. Učí je dobře. Zanedlouho mu v Akademii vyjde dizertace o 3. odboji. Volil, světe div se, prezidenta, co ještě pořád sedí, spíš tedy vrávorá, na Hradě, tenkrát před volbami ho hodně obhajoval, pak sice, už ani nevím, jakého prezidentova činu se to týkalo, prohlásil, že to je i na něj moc, co si myslí teď, neptám se. Každopádně ještě před létem dost kladně hodnotil kobliháře. Koho volil, to se můžu jen dohadovat. Mám Petra moc ráda. A vždycky si na něj vzpomenu, když někdo někde prohlašuje, že voliči A.B, SPD, komunistů (případně „a tak dále“), žijí někde úplně jinde, určitě ne v Praze (když jsme zrovna z Prahy), rozhodně ne v našem městečku za Prahou, u nás jsou výsledky příkladné. Jak psala jedna kamarádka na FB, jsou to přátelé přátel, které mi v přátelích nemáme, a kdyby snad, ať si nás okamžitě odstraní. Rozdělení společnosti se bojím snad ještě víc než A.B a T.O samých. 

čtvrtek 19. října 2017

Den před.

Má radost, že mě vidí. Akorát, že nevidí. Už deset let před očima tmu, odžitých šestadevatesát let, u ucha věčně rádio. Objasnila mi, jak to teď vypadá v Katalánsku, že ho Španělsko nechce pustit kvůli ekonomice, že je tam obrovská továrna na krevní plazmu, z toho jsou tak bohatí. Říkala jsem jí o dokumentu o Soně Červené, jé, tu ona zná osobně, říkala jsem jí, že jdu na večer Seifertovy poezie, jé, tomu recitovala na jednom večeru v knihovně, moc děkoval. Volit původně nechtěla, dyť o nikom nic neví, dyť je nezná (a co to rádio?), jó, to kdyby si o někom byla jistá, že to bude dělat pro republiku… Nahmatává šuplík, podává mi modrou obálku, nechala to na dceři neteře, ví, jak smýšlí, tak bude volit stejně. Mám se tam podívat. Nechce se mi. Trvá na tom, alespoň jí řeknu, co je uvnitř. Bojím se? S jejím životem to komunisti být nemůžou. Nejsou. Ani koblihový pán, ani šikanovaný, ubližovaný obhájce všeho českého. Už se tolik nebojím. Ráda za její lístek nejsem ani trochu, podruhé se naléhavě ptá, jestli výběr schvaluju. „Ano, to je slušná strana,“ kývnu. Oddychne se.